ÚVODNÍ VYSTOUPENÍ BÍDA EVROPSKÝCH VYSOKÝCH ŠKOL MÁ JMÉNO BOLOŇA






Tento v pořadí již 12

Úvodní vystoupení:

Bída evropských vysokých škol má jméno Boloňa



Vladimír Čechák


Tento v pořadí již 12.ročník konference věnované investování do lidského kapitálu je zaměřen, jak již bylo v době přípravy jejího konání oznámeno, na problematiku reforem terciárního vzdělávání, které mohou a zřejmě také ovlivní nejen „efektivnost investování do lidského kapitálu“, ale i další, daleko širší spektrum dění. Jsem pevně přesvědčen, že výsledky řešení obou grantů GAČR, věnovaných efektivitě investování do lidského kapitálu, jejichž řešení již bylo ukončeno (řešeny v letech 2003-2005 a 2006-2008), stejně jako v těchto letech probíhající řešení grantu zaměřeného na teorii redistribučních systémů, přispěje k úspěšnému jednání dnešní konference. Zmínil jsem se o řešení grantů, které již bylo ukončeno a s jehož řešením měli možnost se seznámit nejen účastníci předcházejících konferencí, nýbrž i širší odborná veřejnost. A nejen to, výsledky jejich řešení, stejně jako zkušenosti jejich řešitelů, byly zhodnoceny i v oficiálních dokumentech podstatně ovlivňujících přípravu reforem v oblasti terciárního vzdělávání, ať již jde o „Bílou knihu terciárního vzdělávání“ či věcný záměr (resp. první návrh paragrafového znění) nového zákona o terciárním vzdělávání.


V současné době je zmíněná reforma (je otázkou zda používat singulár či plurál) předmětem spíše řady úvah než odborných diskusí. Ty by měla „oživit návštěva expertů OECD a aktivity s ní spojené, zejména konference konaná 16.-17. října tohoto roku. Úvahy i předcházejí diskuse, kromě více méně technologicko-realizačních otázek spojených se zmíněnou reformou, otevřela i obecnější, ale také v jistém smyslu podstatnější otázky, které směřovaly k postižení charakteru „vzdělání“ jako takového, ale také k otázce nutnosti či „rozsahu“ zmíněných reforem, dnešním termínem řečeno, terciárního vzdělávání.


V oblasti vysokých škol probíhá vývoj neustále (nejen u nás) od dob jejich vzniku a bylo by bezesporu (z historického hlediska) zajímavé, které „části“ tohoto „vývoje“ označit termínem „reforma“.1


Je nesporné, že naše vysoké školství nebo „terciární vzdělávání“ zásadní změny potřebuje. Na tom se shodly všechny „zainteresované strany“ (či termínem teorie her řečeno všichni „reální“ potencionální „hráči“). Ostatně změny, které se v jistém smyslu vztahují k dnes zamýšleným reformám, objektivně v oblasti vysokého školství probíhají se zvýšenou intenzitou již 20 let. Jestliže v r. 1990 studovalo na našich vysokých školách 110.021 studentů, v r. 1999 to bylo již 193.493 studentů a 31.12. 2008 to bylo již 370.274 (z toho 50.659 na soukromých vysokých školách). Po r. 1990 vzniklo v poměrně krátké době několik „univerzit“, především ve městech s určitou vysokoškolskou tradicí. Koncem 90. let se rovněž většina do té doby „státních“ vysokých škol změnila na „veřejné“. Zákon č. 111/1998 Sb. umožnil vznik soukromých vysokých škol. Již v prvním roce platnosti tohoto zákona vznikly první čtyři, nyní jich působí v České republice 45. Jestliže ještě před třemi lety bylo možno položit „rovnítko“ mezi veřejné vysoké školy a univerzity a současně mezi soukromé vysoké školy a „neuniverzity“, dnes již působí první dvě veřejné neuniverzitní vysoké školy, ale také tři soukromé vysoké školy univerzitního typu. Velmi významně se rozšířil rovněž počet studijních programů a oborů. V posledních letech minulého století začal rovněž „Boloňský proces“, jehož nejvýraznějším symptomem je strukturované studium a vytváření podmínek pro zajištění jak vertikální, tak i horizontální prostupnosti nejen v „národním“, nýbrž i v „evropském“ vzdělávacím a výzkumné prostoru, který by se měl od příštího roku stát realitou.


Nárůst počtu studentů, stejně jako nárůst počtu vysokých škol a studijních programů, přispěl k tomu, že se vysokoškolské studium, do nedávna určené jen více méně úzké části populace, změnilo z „výběrového“ v masové. Kapacita vysokých škol v České republice je schopna nabídnout možnost studia téměř pro 70 % populace.2 Tento vývoj na jedné straně si nepochybně vynucuje i výrazné změny (které lze označit za reformu) nejen v oblasti terciárního, nýbrž v celé oblasti vzdělávání. Hovoříme-li o nutnosti reforem vzdělávání, většinou implicitně předpokládáme, že všichni chápeme pojem, význam a charakter vzdělání stejně nebo alespoň přibližně stejně, ale hlavně správně. S enormním růstem počtu studentů vysokých škol se měnil v mnoha směrech jak „charakter“ vzdělání (což v mnohém mohlo poznamenat i jeho obsah), tak i očekávání snad nejvýznamnější skupiny vnějších aktérů (v terminologii teorie her „hráčů“) – potenciálních zaměstnavatelů. Masifikace vysokoškolského vzdělání jde ruku v ruce se zesílením pragmatického očekávání zaměstnavatelů od vysokých škol. Jenom s malou nadsázkou to někdy lze přirovnat až k očekávání jakéhosi učebního oboru pro řemesla, která se nevykonávají rukama nýbrž „hlavou“. Tak charakterizoval situaci v této oblasti rektor Univerzity Karlovy prof. Václav Hampl ve svém projevu na konferenci k 660. výročí založení Univerzity Karlovy3. Lze bezesporu říci, že ve vysokoškolském vzdělání výrazně zesílila orientace na posílení „profesní náplně“ a současně došlo k těsnější vazbě profilu absolventa na potřeby trhu práce. Dokonce soukromé vysoké školy dosáhly v tomto směru určitých a lze říci, že významných úspěchů.


Na druhé straně nelze „redukovat“ vysokoškolské vzdělání na profesní přípravu, stejně jako nelze „lidský život“ redukovat na profesní kariéru. Je otázkou, zda od vysokoškolsky vzdělaného občana očekává nejen zaměstnavatel, ale společnost „jen“ a pouze úspěšný výkon profese či „něco více“? Má dnešní době ještě co říci Humboltův pojem vzdělance a jeho pojetí funkce univerzity, který je úzce spjat s tradicí evropského vysokého školství?


Na druhé straně se lze setkat s názorem, že „Vláda se snahou o orientaci vzdělanostní politiky skutečně přibližuje pojetí univerzit jakožto učilišť, jež připravují specializované odborníky pro „plánované hospodářství“.4 Lze ještě souhlasit s tím, že společenské poslání vysokých škol nelze redukovat na funkci „dodavatele“ kvalifikované pracovní síly pro podnikovou sféru. Tím však nelze snižovat význam profesní přípravy v rámci vysokoškolské výuky. Profesní „diletant“ těžko může získat pozici, tím méně prestiž „Humboltovského vzdělance“. Při přípravě „Bílé knihy“ vycházel autorský kolektiv z hodnocení současného stavu vývoje terciárního vzdělávání, analýzy řady empirických dat a také využití zahraničních zkušeností. Bílá kniha přinesla řadu cenných námětů, z nichž mnohé byly využity při přípravě věcného záměru nového zákona o terciárním vzdělávání. Svým způsobem probíhalo v posledním roce hodnocení situace v oblasti terciárního vzdělávání, zejména ve vztahu k výsledkům „Boloňského procesu“ i v akademické obci. Ze zprávy, připravené pracovní komisí pro vzdělávací proces Rady vysokých škol, o dosavadních výsledcích implementace strukturovaného studia vyplynulo, že Česká republika v tomto směru patří k nejúspěšnějším zemím. Dopad masového zavedení strukturovaného studia na kvalitu vzdělávacího procesu ale není, jak ze zmíněné zprávy vyplývá, zcela jednoznačný. Určité výhrady k současným trendům vývoje vysokého školství v Evropě přináší i zahraniční autoři. „Bída evropských vysokých škol má jméno Boloňa“.5Tak charakterizuje „přestavbu“ evropského postsekundárního vzdělávacího sektoru,... která se řídila především anglo-americkým vzorem, rakouský autor Konrad Paul Liessmann v práci příznačně nazvané „Teorie nevzdělanosti“. Zmíněná práce (jejíž originál byl vydán ve Vídni v r. 2006) byla přeložena do několika jazyků a stala se předmětem diskusí na řadě univerzitních fórech. Její základní myšlenky se setkaly jak s polemickým, ale tak i s výrazným pozitivním ohlasem. Autor, vzhledem k současnému hlavnímu či oficiálnímu myšlenkovému proudu, značně nekonvenčně analyzuje současné, zejména tzv. reformní trendy ve vývoji evropského vzdělávání. Lze v ní nalézt řádu sice kritických, ale přesto svým způsobem inspirativních myšlenek téměř ke všem základním tématickým celkům a problémům, jejichž řešení je předmětem i reformních snah v České republice. Řadu významných podnětných myšlenek k pojetí a charakteru terciárního vzdělání lze nalézt i v reprezentativní publikaci Miloslava Petruska: „... ať je stůl k pohoštění prostřený“6, která představuje určitý myšlenkový rámec již zmíněné konference „Minulost, přítomnost a budoucnost univerzit“. I zde se autor dotýká řady problémů, jejichž řešení je předmětem reforem terciárního vzdělávání.


Určitým bližším charakteristickým zaměřením dnešní konference je možnost využití terminologie a snad i metod používaných v teorii her při zpřesnění či řešení základních tématických okruhů spojených s reformou vysokého školství. Odpověď na otázku „kdo jsou rozhodující hráči“ je podmíněna aspoň stručným vymezením základních tématických okruhů, které jsou předmětem reforem. V první řadě jde o nejvíce diskutovanou otázku a to je financování terciárního vzdělávání. Pokud jde o financování vysokých škol (veřejných vysokých škol) je nutno přihlédnout i k existujícímu (a také velmi intenzivně diskutovanému) financování výzkumu a vývoje.


Dalším závažným problémem je řešení způsobu řízení vysokých škol. Zde lze identifikovat několik „podproblémů“. Patří k nim zejména postavení, složení, způsob jmenování a kompetence „správní rad“, způsob jmenování a kompetence rektorů, akademických senátů (včetně způsobu voleb), vzájemný vztah rektorátů a fakult. Specifický okruh problémů představuje postavení studentů a jejich podíl na řízení vysokých škol.


Třetím závažným problémem, který v dosavadních diskusích poutal velkou pozornost, byla otázka „diversifikace vysokých škol“. Ve věcném záměru připravovaného zákona se uvažovalo o třech základních kategoriích: profesních institutech, vysokých odborných školách a universitách. S tím do jisté míry souvisí i otázka habilitačních řízení a jmenovacích profesorských řízení.


Hlavními „hráči“ jsou v tomto případě: stát, vnější aktéři (zaměstnavatelé-podnikatelé), vysokoškolští učitelé, další pracovníci škol a studenti. Jestliže v případě posledních tří „hráčů“ je jejich vymezení celkem jednoduché, v případě státu jde o složitější záležitost. Jde zde o „stát“ jako takový nebo státní rozpočet, státní aparát (úředníky MŠMT) či politické subjekty. Zpřesnění charakteru státu jako hráče přispívá k jednoznačnému přiřazení „cíle“ k tomuto hráči. Z hlediska státního rozpočtu jde především o udržitelný stav financování vysokých škol. Státní správa (MŠMT) sleduje jako svůj cíl dosáhnout stabilního „širokého“ přístupu populace k terciárnímu vzdělání. Politické subjekty (strany) se navzájem liší způsobem, který prosazují pro dosažení možnosti širokého (masového) terciárního vzdělání. Složitější bude jednoznačně určit cíl (či cíle) u ostatních zmíněných „hráčů“. Předpokládám, že to bude mimo jiné i obsahem dnešního jednání.



1 Není bez zajímavosti, že termínem „reforma“ se ve vývoji vysokých škol v českých zemích označovaly zejména ty změny, které byly vyvolány „vnějšími aktéry“, kteří se také převážně na jejich realizaci podíleli a předpokládali, že právě oni budou mít z jejich uskutečnění největší prospěch (zisk).

2 Problematice „kvantitativní expanze“ sféry terciárního vzdělávání je věnovaná velmi zajímavá stať J.Kouckého: Kolik máme vysokoškoláků? Expanze terciárního vzdělávání v ČR ve vývojovém a srovnávacím pohledu. Aula 1/2009, str. 5-19.

3 Hampl V.: Úloha samosprávných univerzit ve vzdělávání. in.: Historie, současný stav a perspektivy univerzit. Karolinum, Praha 2008. str. 39.

4 Pinc Z.: Vzdělání a povolání – příspěvek k ideji univerzity. Aula 1/2009, str. 3.

5 Liessmann K.P.: Teorie nevzdělanosti. Academia, Praha, str. 73 (originál vydán ve Vídni v r. 2006). K.P.Liessmann byl v Rakousku v r. 2007 (rok po vydání zmíněné publikace) vyznamenán prestižním titulem „Vědec roku“.

6 Petrusek M.: ...ať je stůl k pohoštění prostřený. Univerzita Karlova, Praha 2008.

4






Tags: boloňa vladimír, vysokých, jméno, boloňa, evropských, úvodní, vystoupení