VZÁJEMNÝ KONTAKT DÍTĚTE A MATKY POSILUJE ZDRAVÍ – MGR






Vzájemný kontakt dítěte a matky posiluje zdraví – referát z konference Prenatálne dieta 7 – vztahová vazba a násilie – Galanta, Slovensko 2013

Vzájemný kontakt dítěte a matky posiluje zdraví – Mgr. Michaela Mrowetz – referát z konference Prenatálne dieta 7 – vztahová vazba a násilie – Galanta, Slovensko 2013

Motto: “ Deprese vychází z neuspokojení základní potřeby lásky a harmonie ve vztazích. Jde o žízeň, touhu po tom, čemu se člověku jako dítěti nedostalo v potřebné míře. Příčiny deprese vidím také v rozkladu vícegeneračních rodin, rozvodovosti, zaměstnanosti žen, technizaci a zdánlivé racionalitě společnosti. Deprese je patologická reakce na ztrátu, jejíž zdravou podobou je vztek a smutek. Separace, odloučení matky od dítěte, vede k probuzení panického systému - od křiku až k paralýze dítěte, která je přirozeným obranným projevem, jako když zvíře na sebe nechce upozornit šelmu; strnutí mu zachová život. Následkem je ovšem vyčerpání a ztráta serotoninu vedoucí k depresi a odumírání neuronů. Je třeba podporovat a posilovat kontaktní vazbu mezi dítětem a matkou. Tzv. vyřvávání dětí vede k vyčerpávající rezignaci, v konečném důsledku k depresi. Kontakt vede k vzájemnému přijetí, bazální důvěře a objektní stálosti.“

MUDr. et PhDr. Jan Poněšický (psychiatr a psychoanalytik) – konference Léčba v psychiatrii, Ostrava 2013


Pokud se kdokoliv obecně vzdává své kompetence, činí tak většinou proto, že je ohrožen a málo podpořen svým okolím, primární rodinou a společností, není v kontaktu se svými zdroji, anebo jsou jeho zdroje nedostatečné. V této stati bych se chtěla zamyslet nad možností podpory ženám a jejich dětem, což byla otázka, která se konferencí „Prenatálně dieta 7“ – vztahová vazba a násilie – táhla jako červená nit.


Podle rodinných terapeutů se demografické chování žen, matek i dcer mění od poloviny minulého století1). Nahlížíme-li na mateřství jako na vrozenou, intuitivní schopnost, nemůže být žádnou strategií společnosti ohroženo. Pokud však na mateřství nahlížíme jako na naučené a kulturně podmíněné chování, je mateřství značně ohroženo a ohrožováno moderní společností. Nejen z důvodu ohrožení mateřství obrovským tlakem na individualitu, ohrožením těhotenství medicinalizací a medializací rodičovství, se ženy začínají obracet na antropologicky ověřené zdroje intuitivních mateřských dovedností.

O tom, do jaké míry byly matky dnešních matek ohroženy v naučeném mateřském chování totalitní ideologií, bych mohla psát dlouze. Často je toto téma přítomno v psychoterapeutických sezeních s novými mladými matkami a jejich matkami, které mne navštěvují v ordinaci klinické psychologie a psychoterapie. Matky dnešních matek mají své naučené mateřské chování ovlivněno totalitními vzorci. V péči o děti je to hlavně separace v raném dětství potomků a těžký úděl ženy v totalitě při zajišťování chodu rodiny s omezenými možnostmi růstu. Jde o vzorce institucionálního chování – předávání dětí do péče a výchovy cizím lidem, tedy například observační body pro novorozence v porodnících, jesle, hospitalizace se separací od rodiče, tábory apod. Totalita také silně narušila vzorce přijímání potravy. Ještě v 60.tých letech se podle pediatrických zdrojů novorozenci nechávali den až dva dny vyhladovět, ti více křičící, anebo naopak ti nereagující dostávali několik lžiček glukózy2). Co mohlo takové vyhladovění novorozenců způsobit s křehkou nezralou mozkovou strukturou a následnými traumatickými reakcemi?

Na změnách mateřského chování se může rovněž podílet hormonální antikoncepce, která má převratný dopad na sexuální chování a prožívání žen. Dále nedostatečná anebo dokonce žádná společenská podpora intuitivního ženství, přesun ženské pozornosti do historicky mužských sfér působnosti, přijímání ovlivňování zdrojů (profesní úspěšnost, dobývání finančních zdrojů) a mnohé další.

V historii i dnes jsou ženy, které dokáží s podporou blízké rodiny a partnera skloubit mateřství i dobývání zdrojů. To je ovšem cesta jen pro malé procento žen. Ty ostatní se velmi rády vracejí k intuitivním mateřským zdrojům v nukleární rodině. Nejen z empirické zkušenosti, ale také z hlediska medicínských výzkumů víme, že intuitivní mateřství, tedy podpora raného kontaktu a podpora rozvoje zdravého attatchmentu -bezpečné vazby, je pro jedince i pro společnost tím nejprospěšnějším zdrojem chování a prožívání. 3)


Podpora raného kontaktu je nejzdravějším a nejvíce žádoucím jevem porodnické péče4)5)6), kterému se velmi pomalu začíná učit česká a snad i slovenská posttotalitní systémová péče o rodinu. Pokud systém (který tvoří vždy jednotlivci) dokáže pečovat o matku a dítě, potažmo o dítě a jeho rodinu, jako o jednu jednotku, lze očekávat podpoření vývoje sebevědomí a sebeúcty, tedy zdravou společnost. Tato péče je přitom nezbytná nejen v porodnici a nejen u zdravých dětí8 – 24). Ještě větší podporu vzájemného kontaktu s nejbližšími příbuznými a jeho léčivý účinek potřebují děti nemocné, nedonošené, umírající a mrtvé 25). Jistotu tvoří také dostatek rituálů 26). Již dnes se najdou jednotlivci ve zdravotnictví, kteří rodičům mrtvého dítěte doporučí křest, pohřeb, truchlení a podpoří je v této těžké cestě, která je zdravější než izolace a ignorace prožitků ztráty vedoucí k např. psychosomatizacím a zvyšující riziko potratovosti a úmrtí matek27).

Separace byla odnepaměti užívána k manipulaci s jednotlivci i celou společností. Jako aktivní metoda k vychovávání manipulativních jedinců byla ponejvíce zneužívána totalitami, nacistická propaganda ji měla zpracovanou jako lékařskou metodiku28,29).

Izolace je pro dítě i dospělého tím nejhorším trestem. Upírání pozornosti laskavého pečovatele, upírání vizuálního kontaktu s milující osobou je zdraví poškozující. Z hlediska neuropsychologických věd hormon kortizol, který organismus produkuje při bolesti a v separaci od milované – jisté vztahové osoby, vede k trvalému poškození mozku, emocí i forem chování a navazování vztahů.

Dominantní úloha matky a její péče o prenatální dítě je potřebná již během těhotenství. Stres, který prožívá matka v první třetině těhotenství, je tím stresem, který vývoj prenatálního dítěte ovlivňuje nejvíce. Je to doba, kdy žena prochází složitými vyšetřeními v prenatální péči, která jsou zaměřena na možné vyloučení prenatálního dítěte se sklonem k vývojové vadě z budoucího života, usmrcením ze života společnosti30). Nejen v neurologických a psychologických vědách je znám fakt, že mateřský stres ovlivňuje vývoj prenatálního dítěte a následně schopnost adaptace na stres dítěte již narozeného. Kortizol – stresový hormon, který vyplavuje do organismu stresovaná matka, prochází placentární bariérou a ovlivňuje receptory mozku prenatálního dítěte. Děti stresovaných matek reagují na stres hypersenzitivně. V období kolem porodu, vzhledem k unikátní hormonální připravenosti, a to díky vyplavování oxytocinů, opioidů a dalších „pozitivních“ hormonů, dítě i matka navazují skrze biologické struktury bondingu citovou vazbu. Je to tedy neopakovatelné období, kdy je normální, aby bylo narozené dítě v kontaktu s matkou vždy a za všech okolností 31).


Je známo, že osobní péče jednou osobou o matku a dítě po celou dobu těhotenství, porodu a po porodu i s dítětem jako jednu jednotku, v porovnání s péčí náhodné osoby v instituci, přináší výhody nejen zdravotní a to jsou - méně intervencí, méně operací, lepší zdraví, ale i finanční na straně matky i dítěte a zejména zvyšuje kompetence matek pečovat o své dítě společně s vyšší mírou kojení i mateřské spokojenosti 35).


V systému zdravotní i sociální péče v Česku i na Slovensku se ponejvíce setkávám s nevyhovující rutinou ošetřování dětí a matek každého zvlášť, s neochotou ošetřujících osob měnit rutinní traumatizující a traumatické – patologické vzorce chování a myšlení a také s rodičovskou nekompetentností samotných zdravotníků i pracovníků v sociálních službách a odtud plynoucí neschopnosti podpory rodičovské kompetence druhých. Setkávám se ale také s těžkým vyhořením, které jde ruku v ruce s přebíráním rodičovských kompetencí a sycením své vlastní moci kvůli vlastní nekompetenci, a vytváří se začarovaný kruh. Proto je velmi žádoucí, aby právě zdravotníci a pracovníci v sociálních službách vyžadovali odborné supervize a ošetřování svých neošetřených emočních zdrojů. Je žádoucí, aby zdravotníci a pracovníci v sociálních službách vyžadovali bezpečné provázení a možnost bezpečné kontejnace jejich pocitů, aby nedocházelo ke generačnímu předávání tzv. institucionalizačního syndromu32), čili předávání kompetence za jednotlivce institucím, což je silný totalitní a posttotalitní jev.


Institucionalizační syndrom je ze strany systému poskytování nejen porodnických služeb přirozený obranný mechanismus a snaha zachovat to, co velmi dlouho platilo jako norma. Vždyť většina z nás po porodu v instituci byla oddělena od matky, jejíž porod byl industrializací ovlivněn minimálně rutinou, maximálně medikací a zdraví poškozujícími, dnes už z hlediska vědy neověřenými pro zdraví, postupy, a starali se o nás cizí lidé. I sami zdravotníci a další pracovníci v pomáhajících profesích se takto narodili. Ženy pracující v pomáhajících profesích takto rodily a prošly separací a jako matky byly od svých dětí po porodu odděleny. Každým dnem zdravotníci a pracovníci v sociálních službách pečují o separované lidi a separaci vyžadují a mnohdy i vynucují.

Přiznat omyl celoživotního činění je velmi těžké. Systém plný traumat a strachu dává možnost pro manipulaci. Kde je strach, tam je i agrese.

Aktuální doba je nakloněna transformacím, vnímám, že lidé obecně berou více odpovědnosti do svých rukou a to i za své zdraví.  Pracovníci ve zdravotnictví a sociálních službách, kteří jsou uvyklí na stereotypní totalitní vzorce, se pak mohou cítit ohroženi a to je přirozené.

Lidé již přicházejí k různým zdrojům poznání a lékař v dnešní době díky dostupnosti informačních zdrojů přichází o „moudrou knihu“ a je konfrontován s názory svých pacientů, kteří hledají bezpečný vztah v rámci přijetí jejich zodpovědnosti. To může představovat problém. Ze strany zdravotníků slýchávám stížnosti buď na příliš aktivní a znalé pacienty, anebo na příliš pasivní a oddané pacienty. Kde je tedy problém? Ve zdravotnících a pečovatelích, anebo v příjemcích péče? V nás, zdravotnících a pečovatelích je problém, jelikož jsme a vždy zůstaneme profesionály, kteří mají povinnost pečovat nejen o nejvyšší racionální odbornost, ale také o nejvyšší emocionální ukotvení.

Zdravotníci a pracovníci v sociálních službách jsou profesionálové a jejich úkolem je vyrovnat se se změnou chování svých klientů. Právě v tomto jim mohou pomoci supervizní semináře či individuální supervize. Vnímám velmi velký problém v neošetřených emocích lidí v pomáhajících profesích, kteří jsou dennodenně vystavováni obrovskému tlaku, a při neschopnosti vyrovnat se se stresem jsou potom ohroženi všichni v systému – a nejvíce pak příjemci péče. Kde začíná dialog, tam začíná smysl. Vhodné je vždy učit se dialogu právě pro možnost hledání smyslu. Toto vnímám jako zásadní slabé místo léčebného a pečovatelského systému, tedy neschopnost otevřeného dialogu s příjemci péče. Pocity ohrožení jsou pak velmi vysoké u všech zúčastněných. 


Jaké jsou tedy možnosti zlepšení tohoto stavu?


Vnímám určitou spojitost mezi chováním pracovníků v pomáhajících profesích a podporou sebevědomé mateřské role. Možná to je právě to místo, kde můžeme hledat možnost zlepšení. Podpora intuitivního mateřství, podpora zdravých emocí, zodpovědnost za své osobní chování a mateřská sebeúcta a její posilování je tedy možnou cestou růstu.

Zajímavým se jeví tento fakt - dostala jsem pozvánku na konferenci, která se týkala tématu ženského zdraví. Nestoři této konference byli muži s mnoha medicínskými tituly, avšak žádnou mateřskou či ženskou zkušeností 33). Na jiné nedávné konferenci se témata spojila v referování o prožívání posttraumatu a o rozvoji bezpečné vztahové vazby 31). To je pro nás, odborníky pracující s emocemi, obrovská výzva – jak spolu souvisí emoční „díry“ v našich citových vazbách s dalšími předávanými traumaty? Jak nás všechny ovlivnila totalitní výchova v institucích a do jaké míry trpí naše společnost institucionalizačním syndromem jako projevem traumatu s projevy vyhýbavé či úzkostné vazby? Či dokonce dezintegrace?

Mateřství je silně založeno na instinktech, ale zároveň je ovlivněno společenskými očekáváními. To v dnešní době způsobuje četná nedorozumění. Naše babičky znaly pravidla přírody a věděly, že je nutno semínko zasít a pak čekat, než z něj vzejde oddenek a celá rostlina. Že je nutno pečovat o celý proces zrání, respektovat ho.  Dnešní rodička, šestinedělka, nová matka je zranitelná: chce být pod ochranou dalších žen a potřebuje zajištění bezpečí od svého muže, ale duch doby ji zvláště působením médií masíruje k tomu, aby byla co nejdříve fit a v kondici a zpátky v práci, anebo alespoň na večírku, či dokonalá žena. To způsobuje silné protichůdné tahy v ženské psychice a mateřství to oslabuje. Dítě a žena po porodu potřebují podporu zkušených mateřských postav, ale v současné společnosti mají pouze nabídku podpory anonymní instituce a virtuálního světa.

Instinktivní projevy žen jsou již od nejranějšího věku regulovány a potlačovány. Příkladem mohou být třeba reklamy na menstruační vložky, kde je zobrazována modrá tekutina místo menstruační krve. Takovým tlakem na ženy pak dochází k odpojení od prožívání vlastního těla. Krev vždy byla a bude červená a dítěti je nejlépe u matky, která je podpořena v péči o něj.

Ve společnosti navíc vládne dominantní nastavení na mužský modus bytí, tedy racionalitu, výkon, sílu. Pokud se v něm žena zabydlí, svou intuitivní polohou dokáže uplatnit jen s velkými obtížemi.

Lidé mohou udělat to nejjednodušší: hledat zdroje poznání mateřství a rodičovství mezi sebou a vzájemně se v tomto chování podporovat. Imaginární společnost neexistuje. Ženy pak budou součástí společnosti a svým kompetentním mateřským chováním budou společnost měnit, a to například už v době prenatální péče o dítě a také v období porodu, když se budou cítit a chovat kompetentně v kontaktu s narozeným dítětem. Kontakt kůže na kůži s právě narozeným dítětem je pro dítě z hlediska empirie i medicínských výzkumů tím nejzdravějším místem a způsobem péče12, 24, 25). Tento kontakt podporuje a startuje kompetentní mateřské chování a podporuje zdraví dětí narozených v jakkoliv zralém věku prenatálního života a zdravotníci a pečující osoby i dle mých pracovních zkušeností jsou schopni se tomuto zdravému chování ženy a dítěte přizpůsobit.

Antropologové pozorující opičí rodinné celky vždy konstatují, že nositelem změny chování pozitivního pro celou skupinu jsou mladé asertivní samice a jejich potomci, kteří změnu uvádějí do praxe 34).


Selhávají posttotalitní a totalitní informace zasažené institucionalizačním syndromem a rodiče i mnozí odborníci se obracejí na jiné zdroje poznání. To je zcela přirozené. Jde jenom o to najít vyváženost ve zdrojích a zůstat kompetentní v intuici, kterou žádné knihy nenahradí. Matky se mohou obracet na chování svých babiček a mnohdy už spíše prababiček, které bylo syceno intuicí, a mohou tedy začít žít život se svým dítětem ve své náruči, což je nejvyšší a nejodbornější mateřská kompetence – přizpůsobit život dítěti ve své náruči.


Jenom pokud nahlédneme na své chybné chování, jsme pak schopni změny. Pokud budeme schopni otevřít zdroje k empatii, zdroje k empatickému pečování o děti a matky, budeme se chovat zdravě v systému jakékoliv péče, zdravotnické či sociální. Toto umění je v rukou každého jednotlivce, byť je v dnešní moderní době velmi, velmi těžké odolat nástrahám předávání odpovědnosti za svůj život komukoliv. V tom mají média, farmaceutická a potravinářská lobby velkou moc, ovšem zase pouze takovou, jakou každý jednotlivec připustí. 

Věřím, a zkušenosti z psychoterapeutické práce mně v této víře podporují, že lidé ve všech rolích i profesích stále jsou ochotni hledat cestu. Cestu k sobě samým, ke svým dětem, k odpovědnosti, sebeúctě a svobodě v respektu ke světonázoru druhých.

  1. Labusová, E. Mít či nemít děti? [online, citováno 20. 10. 2013]. Dostupný z WWW <http://www.evalabusova.cz/clanky/mit.php>.



  1. Šráčková, D. 2005 Kojení stále nenahraditelné II [online, citováno 20. 10. 2013]. Dostupný z WWW < http://www.prolekare.cz/pdf?ida=pg_05_04_05.pdf>.



  1. Brisch, Karl H. 2011 Bezpečná vzťahová väzba . Vydavateľstvo F.



  1. Mrowetz, M., Chrastilová, G., Antalová, I. 2011. Bonding – porodní radost. Praha: DharmaGaia.



  1. Kennell, J. H., Klaus, M. H. 1998. Bonding: Recent Observations That Alter Perinatal Care. Pediatrics in Review, 19 (1), 4-12.



  1. World Health Organization (WHO). 1998. Evidence for the 10 Steps to Succesful Breatfeeding (rev. Ed., WHO/CHD/98.9). Geneva



  1. Ludington-Hoe, S., Lewis, T., Morgan, K., Cong, X., Anderson, L., & Reese, S. 2006. Breast and infant temperatures with twins during shared kangaroo care. Journal of Ostetrics, Gynecologic, and Neonatal Nursing, 35 (2), 223-231.



  1. Charpak, N., Ruiz, J., Zupan, J., Cattaneo, A., Figueroa, Z., Tessier, R., Cristo, M., Anderson, G., Ludington, S., Mendoza, S., Mokhachane, M., & Worku, B. 2005. Kangaroo mother care: 25 years after. Acta Paediatrica, 94 (5), 514-522.



  1. London, M., Ladewig, P., Ball, J., & Bindler, R. 2006. Maternal and child nursing care (2nd ed.). Upper Saddle River, NJ: Pearson Prentice Hall. (str. 573, 791 - 793).



  1. Robles, M. 1995. Kangaroo care: The human incubator for the premature infant. University of Manitoba, Women’s Hospital in the Health Sciences Centre: Winnipeg, MN.



  1. Kangaroo Mother Care. Skin to skin contact requires safe technique [online, citováno 20. 10. 2013]. Dostupný z WWW <http://www.skintoskincontact.com/ssc-safe-technique.aspx>.



  1. Kangaroo Mother Care. Fathers and skin-to-skin contact. [online, citováno 20. 10. 2013]. Dostupný z WWW <http://www.kangaroomothercare.com/fathers-skin-to-skin.aspx>. 



  1. Mohrbacher, N., Stock, J. 2003. The breastfeeding answer book. Schaumburg, IL: LaLeche League International. (str. 285-287).



  1. Tessier, R., Cristo, M., Velez, S., Giron, M., Figueroa de Calume, Z., Ruiz-Palaez, J., Charpak, Y., & Charpak, N. 1998. Kangaroo mother care and the bonding hypothesis. Pediatrics, 102 (2), e17-33.



  1. Conde-Agudelo, A., Diaz-Rossello, J., & Belizan, J. 2003. Kangaroo mother care to reduce morbidity and mortality in low birthweight infants. Cochrane Database Syst Rev, (2), CD002771.



  1. Kirsten, G., Bergman, N., & Hann, F. 2001. Part 2: The management of breastfeeding. Kangaroo mother care in the nursery. Pediatric Clinics of North America, 48 (2).



  1. Ludington-Hoe, S., Hosseini, R., & Torowicz, D. 2005. Skin-to-skin contact (kangaroo care) analgesia for preterm infant heel stick. AACN Clinical Issues, 16 (3), 373-387.



  1. Feldman, R., Eidelman, A., Sirota, L., & Weller, A. 2002. Comparison of skin-to-skin (kangaroo) and traditional care: Parenting outcomes and preterm development. Pediatrics, 110 (1), 16-26.



  1. McCain, G., Ludington-Hoe, S., Swinth, J., & Hadeed, A. 2005. Heart rate variability responses of a preterm infant to kangaroo care. Journal of Obstetrics, Gynecologic, and Neonatal Nursing, 34 (6), 689-694.



  1. Penalva, O., & Schwartzman, J. 2006. Descriptive study of the clinical and nutritional profile and follow-up of premature babies in a Kangaroo Mother Care Program. Journal of Peditrics, 82 (1), 33-39.



  1. Johnston, C., Stevens, B., Pinelli, J., Gibbins, S., Filion, F., Jack, A., Steele, S., Boyer, K., & Veilleux, A. (2003). Kangaroo care is effective in diminishing pain response in preterm neonates. Archives of Pediatrics and Adolescent Medicine, 157 (11), 1084-1088.



  1. Ellett, M., Bleah, D., & Parris, S. (2004). Feasibility of using kangaroo (skin-to-skin) care with colicky infants. Gastroenterol Nursing, 27 (1), 9-15.



  1. Dodd, V. 2005. Implications of kangaroo care for growth and development in preterm infants. Journal of Obstetrics, Gynecologic, and Neonatal Nursing, 34 (2), 218-232.



  1. UNICEF United Kingdom. 2010. Skin to skin contact. The Baby Friendly Initiative [online, citováno 20. 10. 2013]. Dostupný z WWW <http://www.unicef.org.uk/BabyFriendly/Resources/Guidance-for-Health-Professionals/Learning-about-breastfeeding/Skin-to-skin-contact/>.

  1. Mrowetz, M., Peremská, M. 2013. Podpora raného kontaktu, chiméra či realita budoucnosti. Pediatrie pro praxi, 14 (3), 201–204.



  1. Špatenková, N. 2003. Setkání se smrtí. Reakce na smrt. In: Provoz zdravotnických zařízení, část 4, díl 7, kapitola 14.3. Praha: VERLAG DASHÖFER.



  1. Harper, M. O'Connor, R. E., O'Carroll, R. C. 2011. Increased mortality in parents bereaved in the first year of their child's life. BMJ Supportive & Palliative Care, DOI: 10.1136/bmjspcare-2011-000025



  1. Haarer, J. 1934. Die deutsche Mutter und ihr erstes Kind. München: Lehmanns.



  1. Haarer, J. 1936, Unsere kleinen Kinder. München: Lehmanns.



  1. Hasmanová Marhánková, J. 2008. Konstrukce normality, rizika a vědění o těle v těhotenství. Příklad prenatálních screeningů. Biograf (47): 56. Dostupný z WWW <http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=v4702>.



  1. Mrowetz, M. 2013. Posttraumatická stresová porucha (PTSD) po porodu – diagnostika a terapie. Psychiatria-Psychoterapia-Psychosomatika, 20 (1), 59 - 64 [online, citováno 20. 10. 2013]. Dostupný z WWW <http://www.psychiatria-casopis.sk/files/psychiatria/1-2013/ppp1-2013-cla22.pdf>.



  1. Mrowetz, M. 2013. Institucionalizační syndrom a riziko jeho šíření. Deník Referendum. 6. 8. 2013. [online, citováno 20. 10. 2013]. Dostupný z WWW <http://denikreferendum.cz/clanek/16126-institucionalizacni-syndrom-a-riziko-jeho-sireni>.



  1. Kodyšová, E., Mrowetz, M. 2013. Co se děje v českém porodnictví – mezi dítětem, matkou a porodníky? Psychosom, 3/2013 [online, citováno 20. 10. 2013]. Dostupný z WWW <http://www.psychosom.cz/?page_id=2856>.



  1. Štaud, F. 2008. Výstřední a šikovní. Ikoktejl 04/2008. [online, citováno 20. 10. 2013]. Dostupný z WWW <http://www.czech-press.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=3340:vystedni-a-ikovni>.



  1. Tracy, S. K., Hartz, D. L., Tracy, M. B., Allen, J., Forti, A., Hall, B., White, J., Lainchbury, A., Stapleton, H., Beckmann, M., Bisits, A., Homer,C., Foureur, M.,Welsh, A., Kildea, S. Caseload midwifery care versus standard maternity care for women of any risk: M@ngo, a randomised controlled trial. The Lancet, Early Online Publication, 17 September 2013 doi:10.1016/S0140-6736(13)61406-3. [online, citováno 20. 10. 2013]. Dostupný z WWW <http://www.thelancet.com/journals/lancet/article/PIIS0140-6736%2813%2961406-3/abstract>.







Tags: dítěte a, a dítěte, vzájemný, dítěte, kontakt, matky, zdraví, posiluje