1 NÁDRAŽÍ – PERÓN REÁL – EXTERIÉR – NOC






Nádraží – perón

Nádraží – perón

Reál – Exteriér – Noc

Malé, venkovské nádražíčko uprostřed hluboké podzimní noci. Obě ručičky stařičkých hodin zavěšených pod stříškou kryjící perón před nepohodou se pomalu blíží ke dvanáctce. Všude kolem se rozvaluje mlha, jako by tam byla doma.

Úvodní titulky.

Z dálky se ozve supění unavené lokomotivy, která za sebou táhne tři vagónky, navlečené na kolejnicích jako korálky na náhrdelníku.

Hluk přijíždějícího vlaku.

Vlak vyjede ze zatáčky a za hlasitého syčení páry brzdí ve stanici. Skřípění kol oznamuje všem, kteří by to chtěli slyšet, že vlak zastavuje.

Syčení páry, skřípění kol.

Na perón vychází ze své kukaně výpravčí, postarší muž s poněkud pomačkanou uniformou a plácačkou v podpaží.

Výpravčí:

Kde ses flákal?

Z okénka lokomotivy vyhlédne strojvedoucí. Ušklíbne se na výpravčího.

Strojvedoucí:

Pár minut jsme čekali v Česticích, až projede náklaďák s krávama. Dneska má dobytek přednost i před lidma.

Výpravčí se tázavě zadívá na strojvůdce, jako by se ho němě ptal, jak to myslí. Strojvůdce raději zmizí kdesi v útrobách lokomotivy.

Dveře vagónů se otevírají. Na perón vystupuje přibližně deset lidí. Někteří automaticky zamíří k nádražní budově. Šest cestujících, po dvou z každého vagónu zůstane stát na peróně. Nejprve se zdá, že tito cestující k sobě nepatří, ale během malé chvilky se shluknou jako kuřata opuštěná kvočnou. Jeden z mužů, Pavel, je asi padesátiletý, k němu patří přibližně pětatřicetiletá Hana, ostatní jsou ve věku kolem pětadvaceti let.

Výpravčí zkontroluje, jestli vystoupili skutečně všichni, kteří vystoupit chtěli, zapíská na píšťalku a zdvihnutím plácačky dá vlaku zelenou.

Vlak se za hlasitého zvuku dá znovu do pohybu, nejprve pomalu, ale postupně zrychluje.

Hluk rozjíždějícího se vlaku.

Šestice cestujících na peróně, čtyři muži a dvě ženy, se kolem sebe rozpačitě rozhlíží.

Výpravčí skupinku podezřívavě sleduje, ale nakonec se vrátí do své kukaně.

Ze stínu pod stříškou perónu se vynoří tmavá postava asi čtyřicetiletého muže ve venkovském oblečení, s bekovkou na hlavě. Muž dojde až ke skupince cestujících. Není jasné, jestli tam čekal celou dobu, nebo jestli přišel právě teď. Muž promluví k cestujícím.

Jiří:

Že jste si dali na čas…

Šestice se po sobě podívá a pak, pomalu, se na jejich tvářích objeví výraz úlevy.

Jiří:

Měli jste přijet už v deset.

Slova se ujme nejstarší člen skupiny, asi padesátiletý Pavel.

Pavel:

My jsme se zdrželi v Plzni. Jeden vlak jsme nechali ujet, protože… no… zdálo se nám, že nás někdo sleduje.

Jiří pátravě na Pavla pohlédne.

Jiří:

A sledoval?

Pavel:

Já nevím, snad ne. Ale pro jistotu jsme jeli zvlášť, po dvou v každým vagónu.

Jiří promluví ke skupince s nezastíraným despektem.

Jiří:

No, to jste udělali moc dobře.

Chvíle ticha. Pak znovu promluví Jiří, ostře, přímo k Pavlovi, kterého zřejmě považuje za mluvčího skupiny.

Jiří:

Co prachy?

Pavel sáhne do kapsy a vytáhne svazek bankovek. Ukáže je Jiřímu.

Pavel:

Museli jsme prodat nějaký šperky, ale máme to všechno.

Jiří sáhne po penězích a bez přepočítávání je strčí do své kapsy.

Jiří:

Prodávat jste nemuseli nic, já bych vzal i zlato.

V okně kukaně výpravčího se pohne záclona. Výpravčí zřejmě přes sklo sleduje podivnou skupinku cestujících.

Jiří pohyb v okně zaregistruje a jenom sykne směrem k ostatním.

Jiří:

Pojďte.

Skupinka se vydá za Jiřím, který zamíří podél kolejí k blízké polní cestě.

Trvá to jen mžik a skupinku pohltí tma a mlha. Nádražíčko osiří.





Tags: exteriér –, perón, exteriér, nádraží