AUTORSKÉ PRÁVO A KNIHOVNY DOC JUDR MARTIN BOHÁČEK
AUTORSKÉ PRÁVO A KNIHOVNY
#
AUTORSKÉ PRÁVO A KNIHOVNY
Doc. JUDr. Martin Boháček, CSc.
katedra práva VŠE Praha
1. Význam autorského práva pro postavení a činnost knihoven
1.1 Konflikt mezi posláním knihoven a zájmy autorů
Posláním knihoven je shromažďovat, zpracovávat, uchovávat a zpřístupňovat dokumenty a tím přispívat k rozvoji vědy, vzdělanosti a kultury. Významný úkol mají v tomto směru veřejné knihovny, které plní tyto funkce ve vztahu k veřejnosti a zejména Národní knihovna, jež je v rámci ČR pověřena řadou ústředních funkcí v oblasti knihovnictví s aspekty vnitrostátními i mezinárodními.1/
Při plnění těchto funkcí veřejné knihovny často pracují s dokumenty, které mají v ČR povahu autorských děl podle autorského zákona č. 35/1965 Sb. ve znění změn a doplňků (úplné znění publikováno pod č. 175/1996 Sb. - dále jen AZ) a musí respektovat právní úpravu AZ. Při práci s nimi jsou však požadavky AZ na veřejné knihovny opačné - zatímco knihovnický zákon jim ukládá zpřístupňovat tato autorská díla, bylo tradičně hlavním účelem autorského práva na území nynější ČR chránit zájmy autorů a zabezpečovat příznivé podmínky pro rozvoj literární, umělecké a vědecké tvorby (viz původní dikce nyní již zrušeného ustanovení §1 AZ). Vůdčí zásadou dosavadního AZ je výlučné právo autora na využití díla i disponování s autorskými právy k němu, což znamená omezení knihoven ve zpřístupňování i kopírování těchto dokumentů jen za zákonem připuštěných okolností. Tyto možnosti jsou obecně stanoveny v AZ jako tzv. zákonné bezúplatné výjimky knihovny či jiného uživatele díla z jinak výlučného práva autora na užití díla a na odměnu za toto užití anebo jsou individuálně sjednány ve smlouvě mezi autorem (či jiným držitelem práv - nakladatelem, producentem) a knihovnou.
Někdy jsou vyslovovány názory, že autorské právo je v dnešní době překonané v souvislosti s masovým užíváním informací, které mají formu autorských děl, resp. jeho masovým porušováním. Zanikne autorské právo jako takové nebo se jen oslabí ochrana autorů, je skutečně anachronizmem a brzdou dalšího pokroku? Nevídané aktivity v autorskoprávní legislativě i soudní praxi ve významných zemích i v mezinárodní oblasti v poslední době svědčí o opaku. Pro současnou dobu je sice příznačná masová potřeba informací a snadná technická dostupnost, ale také jejich masová finančně náročná tvorba (především musí být informace vytvořena, aby pak mohla být poskytnuta) a tu stále ještě nejlépe podporuje autorské právo. Občas se vyskytující naivní představy, že tvorba informací ve formě autorských děl by existovala ve stejné kvalitě i intenzitě i bez autorského práva, lze konfrontovat s realitou obrovského zaostání socialistických zemí způsobeného do značné míry právě podceněním duševní práce a hmotných podnětů pro ni.
Výlučné právo autora je tradičně odůvodňováno různými pojetími - např. je chápáno jako "výron jeho osobnosti", jako jeho přirozené právo, neboť bylo jeho výtvorem, jako odměna za "mimořádný výkon", jako právo dané mu společností za dílo, které dal on společnosti v rámci jakési "společenské smlouvy", jako podnět k další tvorbě aj.2/
I když uživatelé potřebují obsah dokumentů, který sám o sobě není chráněn autorským právem (ale ochranou proti nekalé soutěži, častěji však podmínkami licenční smlouvy mezi knihovnou a poskytovatelem informace), musí knihovna pro jeho zpřístupnění operovat i s jeho formou, která již autorským právem chráněna být může, jedná-li se o tvůrčí ztvárnění myšlenky. Při zpřístupňování bude obvykle knihovna příslušná díla kopírovat a šířit (půjčovat, poskytovat údaje či jejich zpracované soubory, umožňovat vstup do sítě aj.). Jedná se vesměs o činnosti vyhrazené jen autorovi, resp. jinému držiteli autorských práv. Knihovny ve své činnosti zajišťují přístup k informacím pro zákazníky - uživatele autorských děl. V tomto směru naplňují knihovny veřejný zájem na informování občanů, na podpoře vzdělání a mají postavení nevýdělečných veřejně prospěšných institucí. Na druhé straně jsou nuceny si své výdaje alespoň zčásti hradit ze svých příjmů a v tomto směru poskytují placené služby. Pokud to je za účelem zisku, jedná se o podnikání a knihovna pak realizuje i vlastní zájem na zisku. Podle právních řádů mnoha států je rozdílný pohled autorského práva na knihovny (instituce) výdělečné a nevýdělečné, druhé mají více bezplatných výjimek (tzv. zákonných licencí), prvé musí mít naopak většinou individuální svolení držitelů práv za úplatu. Domnívám se, že je to velmi rozumný přístup, avšak tato diferenciace v našem autorském právu dosud není tak zřetelná.
1.2 Zájmy producentů (knihoven) a autorské právo
V současné době se však zdaleka nejedná jen o zájem autora. Tvorba a prosazení autorských děl vyžadují mnohdy značných nákladů a představují tak celé nové obory podnikání, do nichž nevkládají peníze jen mecenáši umění a věd, jak tomu bylo ještě na počátku tohoto století, ale investoři, kteří očekávají, že se jejich investice vyplatí stejně jako v jiných oborech investování. Jako příklad lze uvést nákladné expedice na získání podkladů či dokumentárních materiálů (cestopisy, přírodovědecké či archeologické publikace), filmový, televizní a video "průmysl" s technicky značně nákladnými postupy, velká divadelní představení s technickými efekty, dokonalou HIFI techniku při nahrávání hudebních děl a videoklipů, zabezpečení ochrany u velkých výstav výtvarných děl, softwarový "průmysl" (včetně informatiky a CD-ROM), reklamu aj. Jistěže lze i v současné době vytvořit velká díla levně, ale jsou to spíše výjimky. "Levně vytvořená" a technicky málo vybavená díla obvykle končí společenským neúspěchem, vložené náklady se nevrátí a evokují spíše úvahy o nepromyšlenosti, nepřipravenosti, popř. o nižší kvalitě. Totéž lze říci o tvorbě informačních databází. Autorské právo musí sloužit nejen autorům, ale též zohledňovat zájmy producentů takovýchto děl, nakladatelů, podnikatelů s autorskými díly. V zemích, kde autorské právo lze celé převádět bez časového či jiného omezení jako "duševní vlastnictví" (zejména anglo-americký právní systém), obvykle zájem autora a producenta zastupuje společně producent jako držitel práva (smluvně převedeného autorem) ve vztazích k uživatelům na druhé straně, mezi něž lze řadit i knihovny. Někdy však knihovny samy vystupují jako producenti informatických produktů, tedy na straně autora. I podle autorského práva USA však může autor, nebylo-li dílo vytvořeno na objednávku, žádat omezení převodu práv na nabyvatele (např. producenta) na dobu nejvýše 35 let. Toto právo nelze smluvně vyloučit, autor se ho nemůže vzdát, nemusí ho však naplnit. Tuto úpravu řada amerických producentů nezná a je třeba jim ji připomenout, když se podivují nad omezeními, které právo ČR jako typicky kontinentální stanoví producentům ve prospěch autora.3/
V ČR (a v dalších zemích kontinentálního práva, kde vůdčí právní systém v autorském právu je francouzský) se bez ohledu na to, zda bylo dílo vytvořeno na objednávku nebo ne, autor nemůže vzhledem k §14 odst. 2 AZ svých práv ve prospěch producenta vzdát, resp. je komplexně převést na producenta, a proto zde autoři a producenti (např. nakladatelé) vystupují ve vztahu k uživatelům často samostatně, odděleně. AZ ČR pro producenty ani zvláštní označení či právní režim nemá, jsou chápáni jako běžní jiní uživatelé.
Výjimkou jsou dle §6 AZ díla filmová a jim obdobná (televizní, videa), některá díla souborná dle §4 odst. 2 AZ (sborníky, časopisy a mapy) a dle §17 odst. 5 AZ počítačové programy vytvořené v pracovním poměru. V těchto případech AZ producenta (u počítačových programů zaměstnavatele) pověřuje ze zákona výkonem práv autorů. Zvláštní práva ze zákona mají též producenti zvukových nahrávek a rozhlasové a televizní společnosti ohledně svých pořadů. Lze konstatovat, že krize západoevropské kultury v posledních desetiletích je zapříčiněna mimo jiné též tradičním méně praktickým pojetím autorského práva, které příliš preferuje zájem autora a nerespektuje zájmy producenta a neumožňuje mu s dílem plně disponovat, což obrací zájem investorů o vložení investic do jiných oblastí.
1.3 Zájmy uživatelů (knihoven) a autorské právo
Vedle autorů a producentů má při prosazení autorského díla v praxi stále větší význam i určitý "komfort" pro uživatele - běžná dostupnost, snadnost pořízení kopií a využití při další práci aj. To však výlučná práva autora, popř. producenta znemožňují. Na druhé straně se technické prostředky, umožňující snadné a rychlé šíření a kopírování děl, značně vyvinuly a velký význam zde má elektronizace a převod dokumentů z "klasické" formy na elektronickou a zejména fenomén Internetu. Autorské právo proto musí zohledňovat i zájem uživatelů, aby se nestalo systémem zákazů, které nikdo nerespektuje, neboť je nelze v masovém měřítku kontrolovat a postihovat. Zájem běžných uživatelů je proto promítnut do výjimek z výlučných práv autorů, resp. producentů - tzv. zákonných licencí, kdy k určitým typům užití autorských děl není třeba souhlasu autora ani zaplacení honoráře. V této skupině figurují též knihovny jako uživatelé autorských děl, pro něž zákon stanoví zvláštní zákonné výjimky.
1.4 Nová funkce autorského práva
Funkce autorského práva se tedy v současné době mění. Nemůže jen jednostranně chránit zájmy autorů a klást překážky využívání dokumentů při předávání informací. Takové překážky jsou nakonec proti zájmům autora, a to jak při výrobě, tak při šíření a využívání autorských děl. Proto také byl zrušen §1 AZ, který spatřoval účel AZ jen v ochraně zájmů autora. Skvěle definuje hlavní účel autorského práva Ústava USA - nikoli jako ochranu zájmů autora, ale jako podporu vědy a výzkumu a prosazování uměleckých děl. Zákonné licence ve prospěch producentů či běžných uživatelů však nemohou na druhé straně zájmy autora poškozovat. Jsou obvykle upraveny jen obecně, a proto se konkrétní režim užití daného díla řídí smlouvou mezi majitelem práva a uživatelem, kde jsou někdy možnosti uživatelů oproti zákonným licencím zúženy (a je otázkou, zda je to z pohledu práva daného státu, na jehož území se užívání uskutečňuje, vždy platné). Je též otázkou, zda je to vždy obchodně výhodné, např. vzhledem ke vstřícnější konkurenci.
Oba hlavní světové systémy autorského práva - anglo-americký Copyright a kontinentální "droit d auteur" (authors rights) musí dnes zajišťovat rovnováhu mezi zájmy všech tří hlavních skupin zájmů - autorů, producentů a uživatelů tak, aby se zohlednila realita nové techniky i složitých vztahů při tvorbě a prosazování autorských děl v praxi. Nalezení správné proporce mezi výlučným právem autora a zákonnými licencemi pro producenty a uživatele je velmi obtížné a snaží se o ni všechny moderní autorské zákony ve světě, mezinárodní právo i smluvní praxe všech významných producentů a knihoven.
Do snah o rovnováhu vstupuje i právo soutěžní, které může přílišné omezování uživatelů korigovat. Tento problém se vyskytuje zejména u licenčních smluv, jimiž poskytovatel příliš omezuje nabyvatele - zakazuje mu i ty typy užití, k nimž by jinak měl právo ze zákona na základě zákonné výjimky, např. k pořízení archivní kopie, k nevýdělečnému půjčování veřejnou knihovnou, k dekompilaci aj. Toto omezení je v rozporu s §4 zákona č. 63/1991 Sb. o ochraně hospodářské soutěže ve znění změn a doplňků a daná ujednání jsou neplatná podle práva ČR i USA.
Rovněž zvláštní forma smlouvy - tzv. shrink-wrap license (uzavřená protržením plastikového obalu softwarového "package") je neplatná nejen podle práva ČR, ale i USA a potom jsou neplatná i omezení nabyvatele podle takové smlouvy a jeho práva vyplývají obecně ze zákonné výjimky dle AZ. V USA byl však v létě 1997 připraven návrh novely čl. 2B amerického obchodního zákoníku (Uniform Commercial Code - UCC) na připuštění platnosti této formy smlouvy i uvedených omezení nabyvatele, pokud po protržení obalu pokračoval v užívání produktu, ač znal či mohl znát podmínky licence. Tento návrh je však kritizován právníky z oboru autorského i soutěžního práva.4/
Uvedenou proporci mezi zájmy autorů, producentů a uživatelů řešila v oblasti počítačových programů, půjčování a pronájmu i práv knihoven i poslední novela AZ z r. 1996. Je to však řešení jen některých otázek a je poměrně stručné - odpovídající značně obecným formulacím současného AZ ČR vyžadujícím vyjasnění až výkladem v praxi, zejména v judikátech soudů, kterých je však zatím velmi málo. Obecná formulace proto pokrývá poměrně široký okruh výjimek, postrádá však jemné odstíny uplatňující se v některých zahraničních úpravách s podrobnou dikcí zákona. Jednostranný pohled pouze na zájmy autora a odmítání uplatnění autorskoprávní ochrany na oblast počítačových programů a informatiky byly příznačné pro dosavadní (socialistickou) teorii autorského práva v ČR, resp. v zemích s centrálně plánovaným hospodářstvím prostě proto, že zde nebyl kontakt s vývojem, jaký prodělalo autorské právo v západních zemích od konce 2. světové války.
1.5 Rezidua minulosti v pojetí autorského práva ve vztahu ke knihovnám
Nepochopení této nové role autorského práva se v minulé praxi odrazilo v tom, že bylo pokládáno jen za záležitost úzké skupiny autorů "klasických" děl, jíž může "byznys" jen ublížit. V oblasti informatiky se v důsledku toho v běžné praxi vžilo jako standard jednání zcela bez ohledu na autorské právo, jakoby se na informatické produkty nevztahovalo. Docházelo pak k jeho masovému porušování (a dosud dochází - odhady BSA o legálně získaném software se pohybují okolo 10-15 % produktů).
Rovněž činnost knihoven během socializmu byla až do novely AZ v r. 1996 z hlediska AZ vpodstatě protiprávní - neboť v AZ pro ně chyběly potřebné zákonné licence. Během socializmu se finanční ztráty autorů z činnosti knihoven neprojevovaly - autoři měli pevné sazby honorářů, nezávisle na počtu vyrobených či prodaných kusů knih. Ani nakladatelství neutrpěla půjčováním či kopírováním děl v knihovnách, neboť nebyla výdělečnými (chozrasčotními) organizacemi. Přesto byla diskutována potřeba vyjádřit zákonnou bezúplatnou licenci výslovně v AZ, aby tím byla praxe knihoven zlegalizována.5/ Dlužno ovšem říci, že prudký růst techniky a změny v přístupu k autorskému právu ve vztahu k software a ke knihovnám nastaly i v západní Evropě až v prvé polovině 80. let.
1.6 Typy produktů a aktivit, u nichž dochází v činnosti knihoven k zásahům do autorského práva a cesty k jejich řešení
Volné zpřístupňování autorských děl knihovnami začalo být pociťováno jako závažný zásah do zájmů autorů, resp. producentů zejména v souvislosti s uplatňováním elektronických forem textů (CD-ROM, Internet) a možností pořídit technicky dokonalé kopie dokumentů a zvukových nahrávek velmi rychle, bezplatně a ve značném počtu. Činnost knihoven představuje pro autory, resp. producenty autorských děl značný únik v jejich příjmech, neboť členové (čtenáři) si již nemusí zakoupit jejich produkt a získají k němu po omezenou dobu bezplatný přístup, popř. jeho kopii. "Tradiční" uživatel služeb knihovny - čtenář, student, profesor či vědec, jenž pro autory i producenty nepředstavuje tak výrazné ohrožení příjmů (u profesorů a studentů je to navíc druh reklamy, neboť lze předpokládat, že po vystudování se budou lidé v praxi vracet k elektronickým produktům, na něž si zvykli a zakoupí si je), je postupně doplňován či nahrazován podnikatelem, který potřebuje prostřednictvím knihoven přístup k informacím, jež může výdělečně a rychle využít. Navíc náklady na tvorbu elektronických děl, k nimž knihovny umožňují přístup, jsou vyšší, jak již bylo zmíněno. Funkce knihoven a tím i jejich postavení vzhledem k autorskému právu se proto mění. To, co na jejich činnosti autorům či producentům děl nevadilo ještě na počátku 80. let a bylo odůvodněno veřejným zájmem na vzdělání, jim nyní výrazně vadí, takže začaly (a oprávněně) reklamovat masové porušování autorských práv. S jakými díly knihovny pracují?
Jedná se o následující originály i rozmnoženiny produktů:
- neperiodické publikace
- časopisy, sborníky, mapy (díla souborná)
- hudebniny
- zvukové záznamy (gramofonové desky, magnetofonové pásky, kazety, CD)
- filmová díla a díla vyjádřená podobným způsobem (videa, televizní díla, jiná audiovizuální díla)
- počítačové programy na disketách
- díla multimediální včetně počítačových her na disketách
- databáze ve formě "klasické" (papír, mikrofilm, mikrofiš) včetně jejich struktury (systém třídění informací, bibliografické přehledy)
- díla obsažená na CD-ROM (databáze, počítačové programy, multimédia), popř. sestava CD-ROM (souborné dílo)
- dokumenty, databáze, programy aj. dostupné prostřednictvím sítí, zejména Internetu.
Knihovny mohou využívat a zpřístupňovat uvedené produkty různými způsoby, mezi něž patří zejména:
- půjčování (neziskové poskytnutí díla k využití jiné osobě) nebo pronájem (výdělečné poskytnutí díla k využití) originálu nebo rozmnoženin díla
- provádění kopií pro členy knihovny (buď nevýdělečné - za náklady rozmnožení nebo výdělečné), a to textů (pomocí kopírky) i zvukových záznamů, videogramů, databází či počítačových programů a CD-ROM - ve formě knihovnických služeb
- umožnění pořízení kopií dokumentů samotnými členy v prostorách a na zařízení knihovny za poplatek nutný k provozu přístroje
- okopírování dokumentů pro potřebu knihovny s následným vystavením pro členy
- okopírování třídicích systémů (struktury) databází pro potřeby svých členů
- prodej vyřazených exemplářů knih, darování čestných výtisků ale též přenechání neaktuálních CD-ROM, nahrazených aktuálnější verzí, jiné knihovně či uživateli, popř. jejich užívání těmito knihovnami ve vztahu k jejich uživatelům
- promítání filmů, videogramů, diapozitivů výtvarných děl
- umožnění přístupu uživatelům na Internet či k CD-ROM aj.
Autoři a producenti (nakladatelství) požadují, aby knihovny neměly volné právo díla půjčovat, ale aby byly povinny u každého díla zvlášť mít svolení autora, resp. producenta (nakladatele), popř. ochranné autorské organizace zastupující autora, a to za dohodnutou odměnu, anebo, bude-li stanovena zákonná licence nahrazující svolení autora či jiných držitelů práv, aby jim knihovny z půjčování či kopírování uvedených děl platily tantiémy. Knihovny naopak požadují režim volného využívání uvedených produktů bez souhlasu autorů (producentů) a bez zaplacení poplatků, tedy zlegalizování dosavadní praxe.
Tento problém je v jednotlivých zemích řešen různě. V severských státech se tento problém např. řeší státní subvencí poskytnutou knihovnám, z níž jsou vypláceny tantiémy z půjčování knih. V řadě jiných zemí včetně ČR je knihovnám v AZ stanovena pro některé typy užití některých typů autorských děl zákonná bezplatná licence. U nenahraných kazet a jiných nosičů i zařízení (kopírovacích strojů) je stanovena náhradní odměna za potenciální možnost bezplatného pořízení kopií pro osobní potřebu uživatele. Každý z výše uvedených typů dokumentů i způsobu jeho využití a zpřístupnění podléhá z hlediska AZ ČR poněkud jinému právnímu režimu, kterému se budeme dále věnovat.
2. Prameny autorského práva a jejich vývoj
2.1 Čestné dary, privilegia a nejstarší zákony
Ve starověku a středověku neexistovala zvláštní právní ochrana autorských děl a autorů - jejich příjem z vytvoření knihy se realizoval prodejem jejího hmotného vyhotovení, na něž bylo úzce dané dílo - nehmotný statek - vázáno. Autoři neměli právo na odměnu za vytvoření či užití díla, ale byly jim bohatými osobami věnovány čestné dary - honoráře. Opisování knih v klášterech bylo spíše záslužnou prací - zřejmě se jednalo též o určitý typ knihoven. Ochrana před plagiátem se realizovala spíše v uznání či zavržení v uměleckých kruzích, tedy opět spíše v oblasti cti. Teprve vynález knihtisku odhalil rozdíl mezi nehmotným statkem (informací) a jeho hmotným substrátem, ale ještě dlouho se ochrana uplatňovala jen v rámci privilegia - monopolního práva na výrobu a šíření kopií knihy vzniklého rozhodnutím panovníka či místního šlechtice.
Nejstarší zákonná úprava pohybu knih vznikla v Anglii v době Jindřicha VIII., který svůj odklon od papeže a katolické církve chránil před působením dovážených či pod vlivem Říma v Anglii vytvořených knih systémem povinné registrace u jím ovládaného "spolku knihkupců". Bez registrace nebyla distribuce knihy povolena. Jednalo se o formu cenzury, "spolek knihkupců" reguloval výrobu i obchod s knihami, kde tiskaři platili autorům jen za poskytnutí rukopisu jako podkladu a nesoutěžní prostředí vedlo k vysokým cenám knih a k nemožnosti vydat knihu potenciálním nakladatelem.6/ Nejstarší autorský zákon byl pak vydán o sto let později jako tzv. Annin zákon (1709), který ponechal systém registrace - nikoli ovšem již jako formu cenzury, ale objektivního záznamu o prvenství ohledně práva na pořizování kopií, šíření knihy (Copyright). Právo na autorství měl autor již dříve podle soudních precedentů v rámci tzv. Common Law, bylo však méně významné než na praktické otázky využití orientované právo na kopírování.
V Anglii byl systém registrací zrušen počátkem 20. století, v USA (kde původně platily zásady práva koloniální mocnosti - Anglie) se zachoval až do konce r. 1988, kdy USA vstoupily do Revidované úmluvy bernské z r. 1886. Nyní již v USA není registrace podmínkou ochrany díla, ale je přesto u publikovaných děl vytvořených v USA předepsána včetně uložení 1-2 výtisků u Copyright Office. Nebude-li provedena, bude dílo sice chráněno, ale vydavatel by mohl být stižen pokutou. Registrace (deponované kopie díla) má ovšem stále značný význam v USA ve sporech jako důkaz před soudem.
V kontinentální Evropě byl systém privilegií zrušen ve Francii v 90. letech 18. stol. revolučními dekrety o autorském právu. V prvé polovině 19. stol. pak zde byly vydány autorské zákony, které vycházely z opačného principu než anglické právo - z ochrany autora a jeho osobních práv jako základu, na němž teprve byla položena práva ekonomické povahy (na využití a na odměnu). Francouzské právo na rozdíl od anglo-amerického chrání jen díla vysoké hodnoty a neuplatňuje se u tzv. děl malé mince. Označuje se někdy též jako "droit d auteur" jako protiklad ke "Copyrightu". Tento systém byl přijat i v Německu a stal se ve druhé polovině 19. stol. základem úpravy mezinárodní - Revidované úmluvy bernské (dále jen RÚB).
2.2 Vývoj na území ČR
Na území ČR bylo autorské právo poprvé upraveno rakouským císařským patentem z r. 1846 a pak zákonem o právu původském z r. 1895. V nově vytvořené ČSR se autorské právo vybudovalo pod vlivem francouzským, resp. RÚB, jejímž členem se ČSR stala v r. 1921. V r. 1923 byl pak vydán zvláštní zákon o nakladatelské smlouvě a v r. 1926 zákon o právu původském (na území ČR již druhý v pořadí), který zavedl registraci děl, u nichž nebylo uvedeno pravé jméno autora. V r. 1953 byl pak vydán třetí autorský zákon odpovídající novým ideologickým východiskům a v r. 1965 opět další - již čtvrtý autorský zákon ve vazbě na tehdejší úzké pojetí čs. občanského zákoníku, přijatého jako světový (nepovedený) experiment v r. 1964 a na Ústavu ČSSR z r. 1960.
Tento zákon je dosud platný a byl v období let 1990-1996 celkem pětkrát novelizován, jeho úplné znění bylo vydáno pod č. 175/1996 Sb. K AZ byla vydána řada prováděcích předpisů, které byly vesměs zrušeny. Zůstala vyhl. MK ČR č. 115/1991 Sb. o úpravě odměn a náhrad oprávněným subjektům za užití předmětů ochrany podle AZ pořízením zvukové nebo zvukově-obrazové rozmnoženiny a veřejným půjčováním snímků pro osobní potřeby ve znění vyhl. MK ČR č. 520/1992 Sb. (tzv. zpoplatnění prázdných kazet) a dále je to vyhl. MK č. 261/1996 Sb. o odměnách autorům děl, která lze vzhledem k jejich povaze rozmnožovat pro osobní potřebu na podkladě tiskovin nebo jejich rozmnoženin přenesením pomocí technického zařízení na jiný hmotný podklad (zpoplatnění kopírovacích zařízení). V obou případech se jedná o určitou formu odškodnění autorům za ušlé příjmy v důsledku pořizování kopií děl uživateli pro jejich osobní potřebu, k čemuž dochází často právě v knihovnách.
Poslední novela AZ byla vydána v r. 1996 a přizpůsobila právo ČR některým Směrnicím Evropského společenství (ES) z oblasti počítačových programů a půjčování a pronájmu děl. Další novela je připravena nyní v Parlamentu a týká se prodloužení doby ochrany majetkových práv na 70 let po smrti autora - opět v souladu s příslušnou Směrnicí ES. Český AZ je však již dlouhou dobu kritizován - též autorem tohoto článku - neboť není potřebným způsobem přizpůsobován novým technickým podmínkám a pojetím vývoje autorského práva v západní Evropě v posledních letech. Patří k největším slabinám úpravy duševního vlastnictví ČR a byl v posledním roce i předmětem ostré kritiky ze strany Světové obchodní organizace z hlediska mezinárodní dohody TRIPs (viz dále) i Komise Evropské unie (EU) z hlediska aproximace práva ČR jako jejího závazku z Evropské dohody o přidružení k EU. Je proto připravována jeho zásadní změna, kterou lze nazvat "rekodifikace".
2.3 Mezinárodní univerzální a dvoustranné úmluvy dotýkající se autorského práva, jimiž je ČR vázána, a princip teritoriality
ČR je členem řady mezinárodních smluv v oblasti autorského práva a práv příbuzných. Je třeba si uvědomit, že tyto mezinárodní úmluvy nezavazují přímo jednotlivé knihovny či jiné soukromé osoby, ani jim nedávají přímo práva. Zavazují členské státy, aby vydaly ve svém zákonodárství příslušnou úpravu. Obecně je třeba konstatovat, že tyto úmluvy vycházejí z principu teritoriality. Použije se tedy právo toho státu, kde došlo k využití díla či porušení práva. Postavení cizince se pak asimiluje v domácím právu, tj. má stejná práva jako občan daného státu. V některých případech jsou občanům a organizacím z ostatních zemí RÚB garantována alespoň tzv. minimální práva, a to i když je vlastním občanům daná země nepřiznává.
Nejvýznamnější úmluvou je v této oblasti RÚB, která stanoví neformální vznik autorských práv již od vytvoření díla v objektivně seznatelné podobě a minimální dobu ochrany po dobu života autora a 50 let po jeho smrti. Má 114 členů včetně ČR, její poslední revize byla z r. 1971 a 1979. Tato úmluva je administrována Mezinárodním úřadem duševního vlastnictví v Ženevě.
Od r. 1991 byla v rámci WIPO (viz dále) vyvíjena snaha o další navazující úmluvu známá jako "Bernský protokol". Byla korunována úspěchem v prosinci 1996 v Ženevě uzavřením dvou smluv WIPO: Smlouvy o autorském právu a Smlouvy o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech (fonogramech). Nepodařilo se dotáhnout do konce třetí připravovanou smlouvu o sui generis ochraně databází (unfair extraction - nekalé vynětí) pro nedostatek času a rozdílné pohledy a návrhy ES (podle Směrnice Rady ES z r. 1996) a USA, avšak práce na ní pokračují. Obě úmluvy se výrazně dotýkají právního postavení knihoven.
Smlouva o autorském právu reaguje na technický vývoj (řeší tzv. elektronický Copyright), avšak je jen zvláštní úmluvou ve vztahu k RÚB a opakuje zásadu RÚB, že nechrání myšlenky, postupy, metody či matematické teorie. Nepodařilo se dosáhnout shody v tom, že "elektronická publikace" je formou zveřejnění díla, zejména z hlediska prvého zveřejnění, a v právu autora i k nikoli trvalé kopii díla. Chrání (podobně jako TRIPs) počítačové programy jako díla literární i sestavení dat či jiného materiálu (kompilaci), které je výsledkem tvůrčí duševní činnosti - v obou případech v jakékoli formě vyjádření. Autor má dále výlučné právo na zpřístupnění díla veřejnosti (distribuci), přičemž otázku vyčerpání tohoto práva prvým prodejem či jiným převodem vlastnictví (uvedením na trh) budou řešit národní AZ. Výlučné právo autora na komerční pronájem díla se podle Smlouvy vztahuje s určitými omezeními jen na počítačové programy, filmová díla a díla zhmotnělá ve fonogramech.
Největším úspěchem Smlouvy je výlučné právo autora na jakýkoli přenos on-line, při němž jakákoli osoba z veřejnosti může mít k dílu přístup v místě a čase touto osobou individuálně zvoleném. Týká se tzv. "on-demand transmissions". Dalším úspěchem je ochrana elektronické informace o výkonu práv (electronic right management information) zahrnující osobu držitele práv (tzv. Copyrightovou výhradu) a rozsah práv. Tato informace nemusí být na díle umístěna, ale pokud je, nesmí být odstraněna či změněna. Smlouva obsahuje i ochranu proti odstraňování technické ochrany použité na produktu autorem.7/ Právo ČR nemá zatím výslovnou ochranu struktury databáze (výklad AZ snad tuto ochranu umožňuje), vyčerpání práva, přenosu on-line a informace o výkonu práv. Postihuje se výroba, šíření (i držení) prostředků k odstranění technické ochrany, ale ne odstranění samo.
Další významnou úmluvou je Všeobecná úmluva o právu autorském ze Ženevy z r. 1952 (VÚA), která řeší ochranu děl autorů ze zemí neformální ochrany v zemích s ochranou registrační - za pomoci tzv. výhrady (doložky) autorského práva - C v kroužku, jméno a příjmení nositele autorských práv a rok prvého uveřejnění díla. Vzhledem k tomu, že mezi státy, jež jsou členy RÚB i VÚA, se používá pouze RÚB a dále proto, že hlavní země registračního systému - USA - svůj systém změnila od r. 1989 na neformální a vstoupila do RÚB, význam VÚA poklesl.
Další mezinárodní úmluvy, jimiž je ČR vázána v této oblasti, se týkají práv příbuzných k právu autorskému - výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních společností ohledně jejich vlastních pořadů. Je to Římská úmluva z r. 1961 o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a pořadů rozhlasových a televizních společností, Ženevská úmluva (II) z r. 1971 o ochraně zvukových záznamů proti jejich pirátskému rozmnožování a Ženevská úmluva (III) z r. 1989 o mezinárodním zápisu audiovizuálních děl. Tyto úmluvy však nemají mnoho členů. Revizi Římské úmluvy by představoval připravovaný Nový nástroj k ochraně výkonných umělců a výrobců fonogramů.
K úmluvám speciálně zaměřeným na oblast autorského práva a práv příbuzných přistupují dvě obecné úmluvy z oblasti duševního vlastnictví, jichž je ČR členem - Stockholmská o založení Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) z r. 1967 (zakládající Mezinárodní úřad duševního vlastnictví v Ženevě) a Dohoda o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví (TRIPs) z r. 1994, jež umožňuje prosadit důraznější ochranu autorského práva ve světě tím, že podle její úrovně, týkající se např. počítačových programů a databází a postihu výdělečného půjčování (tj. pronájmu) autorských děl, umožňuje ostatním zemím (zejména producentským, např. USA a EU) přiznat či naopak odejmout doložku nejvyšších výhod v mezinárodním obchodě, popř. zavádět jiná jednání. TRIPs je speciální dohoda v rámci systému Světové obchodní organizace (WTO), nástupkyně GATT (Všeobecná dohoda o clech a obchodu), a spojení ochrany duševního vlastnictví s obchodem ukazuje, jaký stěžejní praktický význam se autorskému právu v nejvyspělejších zemích přikládá. Z dvoustranných smluv je nutno uvést alespoň obchodní dohodu s USA z r. 1990, která též stanoví povinnost chránit počítačové programy autorským právem.
Potřebné změny v autorském právu lze dosáhnout v současném vzájemně propojeném světě nejprve v mezinárodním právu (v rámci EU v právu ES) a odtud jednotně v národních úpravách, které jsou pro vlastní řešení právních otázek rozhodující. K uvedeným cílům směřuje příprava harmonizace práva Internetu v ES a Japonsku.
2.4 Mezinárodní právo soukromé - kolize právních řádů
Velký problém zdánlivě vzniká v otázce, který právní řád použít v mezinárodních vztazích zprostředkovaných Internetem. Má to být právní řád státu, odkud byla informace okopírována (uploaded), kde je umístěna databáze nebo kam byla odeslána a zkopírována (downloaded), kde je sídlo uživatele či správce sítě? Je jisté, že "světové elektronické autorské právo" neexistuje, ale zdá se, že cesta k řešení zmíněného konfliktu práv je stejná jako u vysílání TV přes hranice, u mezinárodních telefonních hovorů aj. Používá se vždy právní řád státu, kde došlo k dané právní skutečnosti (kopírování aj.), tedy v daném případě by to byly oba právní řády (up- i downloading), každý ovšem jen na svém území. Je tedy možné, že táž činnost bude v jednom státě povolena a ve druhém zakázána, ale to je běžné i v jiných oborech činnosti. Z těchto příkladů vyplývá potřeba harmonizace právních řádů v této oblasti, opřená nejspíše o Protokol k RÚB a dokumenty ES.
Autorské právo si nelze sjednat ve smlouvě ani jako tzv. právo rozhodné (to je možné pro režim smluv, nikoli pro právní režim ochrany autorských děl či pro právo soutěžní), a to ani rozšířením domácí ochrany (např. "zájmy autora jsou zajištěny tím, že platí alespoň taková ochrana jako v právu USA"). Takové ujednání je neplatné, nehledě k tomu, že co je podle práva USA výhodné pro autora, nemusí být podle práva ČR výhodné i pro producenta.
Vzhledem k rozdílům v autorském právu různých zemí (a to i v rámci EU) je třeba zahraničním partnerům, zejména z USA, někdy vysvětlit, že některá dohoda nebo smluvní ustanovení, které mají uvedeno ve formulářové podobě (tzv. adhézní smlouvy), jsou podle práva ČR neplatná, že zde prostě platí jiný právní režim, který ani smlouvou nelze eliminovat, podobně ostatně jako ve Francii či v některých otázkách i v USA, jak již bylo zmíněno. Je to důvod pro individuální přístup ze strany poskytovatele práv, neboť je v jeho zájmu zajistit si příslušnou ochranu. Pokud přesto dané ustanovení ve smlouvě zůstane a je neplatné, není třeba je dodržovat. I na to by ale zahraniční partner měl být upozorněn.
Pokud se týče smluv v oblasti duševního vlastnictví (licence, převody práva, autorské smlouvy), platí v ES Římská úmluva o právu použitelném na smluvní závazky z r. 1980. Podle ní se použije na smlouvu právo, které je určeno dohodou stran, a není-li takové dohody, je to právo země, kde je hlavní místo podnikání strany, jejíž plnění je pro daný vztah charakteristické. Bude to obvykle sídlo poskytovatele licence.8/
2.5 Asociační dohoda s ES a právo ES dotýkající se autorského práva - Směrnice ES o databázích a o prodloužení doby ochrany
Pro ČR je dále velmi významnou obecnou dohodou Evropská dohoda o přidružení s ES a členskými státy ES, kde se pro ČR stanoví povinnost zdokonalovat své právo duševního vlastnictví a harmonizovat jej s právem ES. V právu ES není autorské právo upraveno (unifikováno) komplexně, jsou harmonizovány jen jeho některé výseky a základní úprava je ponechána národním právům členských zemí. Pro ČR tedy platí závazek zavést ve svém vnitřním právu úpravu odpovídající harmonizujícím dokumentům. Těmi jsou vesměs Směrnice Rady ES, které jsou závazné pouze pro členské státy EU, jež je mají transformovat do svých vnitřních autorských zákonů, a nikoliv přímo pro občany a organizace, jak by to bylo u Nařízení Rady ES. Avšak tyto Směrnice jsou dostatečně konkrétní a přinášejí určitá práva (výhody), a proto podle praxe ES pokud by je členský stát netransformoval do stanovené doby, stanou se v něm přímo závaznými, resp. lze náhradu škody, jež by daná osoba utrpěla proto, že stát Směrnici netransformoval do svého práva, žádat na příslušném státu, nelze ovšem Směrnici použít přímo pro nároky mezi osobami soukromými. Pro ČR zatím závazné přímo být nemohou, ale jejich transformace do AZ je významným kritériem posouzení připravenosti ČR k přijetí do EU.
Jedná se zejména o tyto Směrnice Rady ES:
- 91/250/EEC o právní ochraně počítačových programů - tato Směrnice byla plně transformována do AZ ČR novelou z r. 1996,
- 92/100/EEC o právu na půjčování a pronájem a o určitých právech příbuzných s autorským právem - s touto Směrnicí byl AZ ČR v části týkající se práv příbuzných v plném souladu již dříve a ohledně práv na půjčování a pronájem byla částečně úprava transformována do AZ. Obě se významně týkají činnosti knihoven. O úpravě AZ ČR představující transformaci úprav obou bude výklad níže v bodu 3.8.
Transformována dosud není Směrnice Rady ES z r. 1996 (OJ 1996 L77/20) o právní ochraně databází (zejména struktura databází jako dílo souborné a tzv. unfair extractions - nekalá vynětí z obsahu databáze) ani Směrnice Rady ES 93/98/EEC o harmonizaci doby ochrany autorského práva (na období 70 let post mortis autorem u autorských práv a 50 let u práv příbuzných). Zatímco promítnutí druhé z uvedených směrnic do práva ČR je již připraveno v návrhu novely AZ, jež je předložena Parlamentu, prvá by představovala nejen novelu AZ (z hlediska výslovného přiznání ochrany AZ struktuře databází nejspíše jako dílu soubornému), ale asi vydání zvláštního zákona o právu na ochranu proti nekalému vynětí (kopírování) části nebo celého obsahu databáze, jež by měl mít její sestavitel (producent). Zřejmě by nepostačila pouhá aplikace již současné úpravy vyvolání nebezpečí záměny dle §47 písm. c/ ObchZ - ochrana proti nekalé soutěži v ČR není zcela odpovídající, neboť nemá výlučné právo a dobu jeho trvání a váže se na soutěžní vztahy.
Částečně je v poslední novele zohledněna Směrnice Rady ES z r. 1993 (OJ 1993 L248/15) o koordinaci autorského práva a práv příbuzných použitelných na satelitní vysílání a kabelové přenosy.
Velmi významný je návrh dalšího dokumentu - tzv. Green Paper týkající se autorského práva a práv příbuzných v informační společnosti z r. 1995. Rozsáhlý materiál klade základní otázky a podává návrhy na jejich harmonizované řešení v devíti oblastech autorského práva včetně kulturní politiky a ochrany osobnosti. Patří mezi ně návrh na výlučné právo autora i k pořizování nikoli trvalých kopií k počítačové paměti (podle práva ČR takové právo autor má) a k digitálnímu přenosu (šíření) díla, při němž je zpřístupněno veřejnosti, a dále vyčerpání práva autora prvým prodejem produktu na trhu v některé zemi EU. Je ovšem otázkou, co je veřejnost (např. více adresátů zprávy v téže síti?). Mimořádně zajímavé je výlučné právo na digitální přenos "videa na přání" uživatele, což je chápáno jako nájem pohyblivých obrázků, resp. AV děl, přestože nejsou na hmotném nosiči. Za komerční nájem je třeba platit autorovi odměnu. Má být chráněna digitální informace o výkonu autorských práv a posílena práva osobní se zřetelem na technický pokrok. Na rozdíl od amerického White Paper spatřuje dokument ES v digitálním automatickém monitorování užití díla (kterým počítačem a kdy) zásah do sféry osobnosti.9/ Na Green Paper navázala diskuze, již shrnulo Sdělení Komise EU z 20.11.1996, připravující White Paper ES (návrh Směrnice).
3. Autorské dílo - elektronické dílo a elektronický Copyright, dichotomie obsahu a formy informace, jedinečnost a originalita, název díla a jeho struktura
3.1 Vymezení pojmu "autorské dílo" a význam pro praxi knihoven
Předmětem ochrany je autorské dílo, tedy výsledek tvůrčí duševní činnosti autora, které patří do oblasti literární, umělecké nebo vědecké. Autorským zákonem nemůže být chráněna informace, která není výsledkem tvůrčí fantazie autora, ale jen výsledkem shromažďování, měření aj. Dílo musí být zařaditelné do jedné z uvedených oblastí - počítačový program je např. chráněn jako dílo literární. Z hlediska druhu díla se může jednat o dílo slovesné, divadelní, hudební, výtvarné (včetně děl architektonických a užitého umění), filmové a díla vyjádřená podobným způsobem (televizní, videogram, jiné audiovizuální dílo), fotografické a kartografické. Počítačové programy jsou chráněny jako díla literární, pokud splňují znaky autorského díla - tj. jsou-li výsledkem tvůrčí činnosti autora. Požadavek tvůrčí činnosti ovšem platí pro všechna autorská díla.
Vymezení předmětu ochrany je pro praxi knihoven významné pro ozřejmění, které z dokumentů, s nimiž pracují, splňují dané pojmové znaky a u nichž je nutno proto respektovat autorskoprávní režim. Tato vymezení nejsou v právu ČR podrobná, a proto je nutno správně pochopit obecné pojmy a aplikovat je na velmi různorodou praxi. V tomto směru nelze mnohdy dát knihovnám jednoznačný návod, "kuchařku" - záleží na správném výkladu v konkrétní situaci. Spory rozhodne v konečném případě soud, a proto jsou velmi důležité soudní judikáty, kterých je však v této oblasti zatím velmi málo a jsou dosud nahrazovány výkladem právní vědy.
Je též nutno zdůraznit zmíněný princip teritoriality a odlišnost pojetí šíře ochrany v různých zemích, s níž se mohou knihovny ve své praxi setkat. Zejména producenti (a distributoři) z USA a Spojeného království mají snahu se neohlížet na národní právo nabyvatele licence a postupovat, jakoby tam platilo jejich právo, popř. ve smlouvě uvádět neplatnou klauzuli, že poskytované produkty "jsou chráněny podle práva USA ...". Pro režim smlouvy lze ovšem sjednat právo USA jako rozhodné, ale na území ČR musí i pak být respektována kogentní ustanovení AZ ČR. Omezení AZ ČR však obchodní partneři z těchto zemí mnohdy nechápou, neboť jsou jejich právnímu cítění vzdálená. Je třeba jim vysvětlit, že pokud v takovém případě text smlouvy nepřizpůsobí, mohou být některé partie dané smlouvy pro rozpor s právem ČR neplatné.
3.2 Elektronické dílo a elektronický Copyright
Pojmem "elektronické autorské dílo" jsou obvykle označována autorská díla vyjádřená v elektronické podobě. Není to nějaký nový typ autorského díla, který by rozšířil výčet uvedený výše v bodu 3.1, neboť v elektronické podobě mohou být vyjádřeny všechny typy děl výše uvedené, nejčastěji však počítačové programy, databáze - jejich struktura, popř. výjimečně i obsah, texty, obrázky (výtvarná díla), fotografie, hudební díla, audiovizuální a multimediální díla, mapy aj. Pro "elektronická díla" je tedy společné jen to, že mají elektronickou podobu, srozumitelnou počítači, tj. v dialogových databázích, na disketách, kompaktních discích a sítích včetně Internetu.10/ Jinak jsou ovšem tato díla i přes svou elektronickou podobu vzájemně dosti rozdílná svou povahou a i svým právním režimem (např. právní režim programu oproti textovému autorskému dokumentu). Elektronickou podobu mohou mít i díla příbuzná (např. zvukové záznamy a výkony výkonných umělců - hudebníků na nich zachycené). "Elektronický Copyright" je obvykle chápán jako autorské právo, které upravuje díla vyjádřená v elektronické podobě, v elektronických médiích. Je ale třeba zdůraznit, že se nejedná o zvláštní, nové "elektronické autorské právo" anebo zvláštní "elektronická autorská díla", ale jen o obecnou úpravu autorského práva, která dopadá na obecná autorská díla (literární, umělecká nebo vědecká), vyjádřená v elektronické podobě. Protože se jedná o nové technické jevy, jsou nové i jejich právní aspekty, které obvykle nespočívají ve specifické podrobné úpravě, v odchylkách od obecné úpravy, ale ve výkladu aplikace obecné úpravy autorského práva soudy, popř. odborníky na počítačové právo a ve zvláštních ustanoveních ve smlouvách. Týká se to např. podmínek pro užívání děl obsažených na CD-ROM (např. textů), které jsou ve smlouvách obvykle zúžené ve srovnání s podmínkami pro užití týchž děl, pokud by měly podobu papírovou.
Elektronická podoba nejen tedy, že z nich nečiní jednotný typ děl, ale ani nevede ke stejným odchylkám právního režimu děl v elektronické podobě od děl vyjádřených v jiné podobě, např. klasické - papírové. Jinými slovy, právní režim daného typu díla (např. textu - díla slovesného) je stejný, ať je vyjádřen v podobě papírové nebo elektronické. Otázkou je, zda by někdy určitá specifika pro některá elektronicky vyjádřená díla (např. v síti či na CD-ROM) v AZ neměla být upravena. Specifický režim mají nepochybně po novele AZ v ČR počítačové programy díky povinné harmonizaci s právem ES, avšak nerozlišuje se zde, v jaké podobě je program vyjádřen, ochrana se vztahuje na všechny podoby (papírovou, resp. ve formě zdrojového kódu i ve formě strojového kódu). Podrobný výklad novely AZ i její předlohy - Směrnice Rady ES z r. 1991 o ochraně počítačových programů jsem podal v časopisu Systémová integrace.11/
Autorské právo se na elektronicky vyjádřená díla vztahuje zhruba od r. 1980, kdy v USA došlo k novele AZ z r. 1976, a používá se nyní na jejich ochranu ve většině významnějších zemí, a to i přes počáteční odpor v řadě z nich včetně ČR. Tradiční pojetí autorského práva se ovšem jen obtížně vyrovnává s CD-ROM a Internetem, neboť mnoho činností jejich uživatelů je z hlediska AZ problematických.
Řada uživatelů (zejména z řad knihoven), ale např. i vláda USA v některých svých prohlášeních k projektu Národní informační infrastruktury pokládá autorské právo v dosavadním pojetí za překážku dalšího vývoje uplatnění elektronických technologií. Vyhledání informace na Internetu, její zkopírování do paměti vlastního počítače či na disketu a následné poslání dále pomocí LAN je porušením AZ. Pro nevyjasněnost právního režimu byly zmařeny i některé projekty ES (DG XIII).
Majitelé autorských práv, nakladatelé, se obávají ztráty kontroly nad využíváním svých děl, kdyby je převedli do digitální podoby CD-ROM nebo síťové verze, a proto s tím často váhají. Bylo by sice možno vést "zastrašovací spory" nebo trestní postihy proti uživatelům, ale tím riskují ztrátu zákazníků, neboť konkurence bude jistě zdůrazňovat mírnější přístup. I když jsou občas tyto postihy realizovány, zejména BSA (Business Software Aliance, jež sdružuje nejvýznamnější české i zahraniční softwarové společnosti působící v ČR, např. Microsoft, APP Systems aj.), je výchovné působení přesvědčivější. Z pirátů se naopak při přesvědčovací práci mohou stát řádní zákazníci. Tak si celá odvětví SW průmyslu zvykla přivírat nad pirátstvím oči.12/
V ČR se uvádí, že cca 83 % SW je nelegálního, což je jedna z nejhorších statistik v Evropě, ba i na světě. Přesto lze trestní postihy, dotažené do odsouzení soudem, v této oblasti dosud spočítat na prstech jedné ruky. V poslední době je údajně připraveno několik desítek stíhání dalších případů. Velmi málo je i civilních sporů. Problém masového nerespektování autorského práva při užívání Internetu je spojen i s tím, že se jedná o médium používané zpočátku pouze akademickou obcí. Ztěží bude někdo postihovat profesory za to, že kopírují z těchto médií potřebné studijní podklady jednak pro přípravu výuky a své vědecké práce, jednak pro své studenty. Obdobně to je i se studenty samými. Na druhé straně, jedním ze stíhaných je student, který provozoval ilegální výrobu (nahrávání) CD-ROM a ve škole si vyvěsil inzerát. Jak již však bylo uvedeno, uživatelé Internetu se mění, stejně jako "čtenáři" v knihovnách, mění se i funkce Internetu a knihoven. Lze předpokládat, že k trestním postihům a obchodním sporům v nejbližší době - i vzhledem k hrozivým statistikám ČR - dojde a že se problémy nevyhnou ani knihovnám.
Otázkou pak je, zda autorské právo, protože se neaplikuje, není zbytečné. Mnozí provozovatelé sítí i uživatelé na autorské právo ve své praxi vůbec nedbají a navrhují řešit problémy v této oblasti bez ohledu na ně, např. pevnými cenami za služby v síti (zkopírování informací z databáze nebo CD-ROM, jejich zpracování a odeslání zákazníkovi na jeho počítač) vyjadřujícími "přidanou hodnotu" služby, aniž by měly svolení majitele práv k databázi či CD-ROM.13/
3.3 Problém myšlenky a formy jejího ztvárnění, vnitřní forma
Autorským právem je všude na světě chráněno jen tvůrčí ztvárnění určité myšlenky, nikoli myšlenka sama. AZ tedy nechrání obsah sdělení daného dokumentu, jeho informační hodnotu, obsah databáze (jednotlivá data či informace), systém řízení či algoritmy, ale jen specifický způsob vyjádření tohoto obsahu, jak se projevuje ve formulacích dokumentu, ve výběru příkazů programovacího jazyka programu počítače aj. Takovéto pojetí má autorské právo ve všech zemích včetně ČR. Chráněny jsou jen ty části dokumentu, které tyto podmínky splňují (nejsou tedy chráněny formy společné všem, tzv. public domain, jako jsou pozdravy, přísloví, umělecké slohy a jejich typické výrazové prostředky, programů např. použití kláves pro jednotlivé funkce, princip oken aj.). Je chráněna i struktura dokumentu (kapitoly knihy, akty divadelní hry) či počítačového programu (uspořádání modulů a dat) nebo databáze, je-li struktura sama výsledkem tvůrčí fantazie autora a nevyplývá-li z povahy utříděného materiálu (tzv. vnitřní forma díla). U děl vědeckých je formou díla uspořádání látky z hlediska výkladu, argumentace aj., avšak zřejmě se ochrana týká více než u jiných děl i aspektů odborného obsahu díla.14/
Fakt, že nejsou chráněny "myšlenky, které jsou podkladem jakékoli části programu", je výslovně vyjádřen i v čl. 1 Směrnice ES o ochraně počítačových programů z r. 1991. Dichotomie ochrany obsahu (myšlenky) a formy jejího vyjádření u elektronicky vyjádřených děl patří od počátku k základním problémům použití autorského práva v oblasti systémové integrace. U počítačových programů včetně problematiky ochrany systému, algoritmů, vnitřní struktury programu, způsobu ukládání dat a nechráněných prvků programu (public domain) i postihu tzv. neliterárního kopírování byla řešena v řadě soudních rozhodnutí zejména v právu USA (např. Dental Laboratories v. Jaslow, Lotus v. Paperback, Computer Associated v. Altai). I přes omezení možností ochrany obsahu myšlenky dané samou podstatou autorského práva je autorské právo stále nejvýznamnější formou ochrany elektronických informací a zmíněné precedenty při nedostatku české judikatury poskytují určité inspirace i pro praxi ČR.15/
Autorské právo chrání nejen program jako celek, ale i jeho část, která může být vyjádřena samostatně ve formě jiného druhu díla (např. text manuálu, obrázky, grafické řešení počítačové hry, hudební doprovod, "obrazovky" programu aj.), mají-li povahu autorského díla. I to bylo konstatováno v precedentech USA či Spojeného království (o porušení autorského práva se jednalo i tam, kde byl použit stejný "look and feel", tj. působení obrazovky na uživatele, ač to bylo dosaženo jiným programem).16/ To bylo zřejmě stejně chápáno i dle práva ČR.
Za stejných podmínek může být chráněn i výsledek použití programu k vytvoření nového díla vyjádřeného elektronickou formou - počítačové grafiky, hudby, nové struktury dat, nového programu, které vesměs mohou být samostatně přenášeny sítí, kopírovány aj. Součástí ochrany programu jsou podle čl.1 již zmíněné Směrnice ES o ochraně počítačových programů z r. 1991 i přípravné projektové materiály (nikoli naopak), mají-li samy povahu autorského díla.
Chráněn není jen zdrojový kód, ale i digitální binární forma jeho vyjádření. V některých právních řádech musí být trvale (stable) zachycena, např. v právu USA to nesplňuje světelný paprsek na obrazovce počítače či promítaný jinam, aniž by byl trvaleji uložen na podkladovém filmu, v paměti, disketě aj., avšak přenos dat sítí by tento požadavek měl podle White Paper z r. 1995 naplnit.17/ V právu ČR k ochraně postačuje i nikoli trvalá forma (např. improvizace na piáno, i když nebyla zachycena na záznam).
Otázky podobnosti dvou děl vyjádřených v elektronické podobě jsou v právu USA řešeny méně přísně než v právu ČR. Podle precedentů Arnstein v. Porter (1946) či Dawson v. Hinstram Music (1990) postačí v americkém autorském právu pohled průměrného diváka, který rozezná rozdíly, k závěru, že se nejedná o kopii.18/ V právu ČR je podobné kritérium použito v oblasti ochrany proti nekalé soutěži, u autorského práva by odlišnost musela být podstatná.
3.4 Název díla, názvy kapitol či literárních postav
Chráněn je i název díla, názvy kapitol či podkapitol, literárních postav nebo pojmenování modelů aj., a to nezávisle na díle samém, pokud jsou tyto názvy samy specifické a výsledkem tvůrčí činnosti. To může mít význam zejména tam, kde knihovna vystavuje svým členům obsahy (tj. názvy kapitol) odborných knih či článků, aby tak zpřístupnila informace o jejich zaměření. Vzhledem k tomu, že se nejedná o použití stejných názvů v jiném odborném článku, bylo by možno chápat tento postup spíše jako propagaci daného článku, jež autorovi pravděpodobně přiláká další čtenáře a tedy i potenciální kupce, než jako plagiát autorského díla.
Vzhledem k tomu, že je vždy zároveň řádně citován autor a dílo, bylo by to možno chápat jako tzv. malou citaci podle 15 odst. 2 písm. c/ AZ. Pokud by však jiná osoba (či knihovna) takovéto názvy použila do svého díla či členění, jedná se již o plagiát, za podmínky shora zmíněné individuality daných názvů.
3.4 Anotace
Podobný problém je u anotací, které nejsou chráněny jako autorská díla, pokud jen sdělují obsah díla (myšlenky, informace), ale mohly by být, pokud by forma sdělení byla specifická, neobvyklá. Čtenáře však zajímá sám obsah excerpovaného díla a přivítají spíše standardní způsob zpracování anotace než neobvyklý způsob jejího vyjádření. Bude se tedy spíše jednat o myšlenku, která sama není chráněna AZ. Zde by připadala v úvahu ochrana proti nekalé soutěži dle §47 ObchZ.
3.5 Jedinečnost (individualita) oproti originalitě díla
Tvůrčí povaha jako výsledek fantazie tvůrce znamená, že dílo musí být jedinečné, individuální, že objektivně statisticky je velmi nepravděpodobné, že budou vytvořena dvě stejná díla nezávisle na sobě dvěma osobami. To má velký význam u tzv. děl malé mince, která AZ chráněna nejsou - např. rutinní programy, kompilace dat, uspořádání databáze podle abecedy, použití známých postupů a standardních způsobů, jednoduchá grafika či rutinní díla užitého umění aj., kde je pravděpodobné (a občas se to stane), že jsou nezávisle paralelně vytvořeny dva stejné produkty. Proto v autorském právu není podstatná priorita vytvoření, registrace díla aj. - na rozdíl od práva patentového či známkového (uložení díla u nezávislé objektivní instituce však může být důkazem o nezávislém vytvoření a naopak vede k pochybnostem o původnosti kolidujícího díla druhého autora).
Požadavek jedinečnosti anglo-americké právo nezná, proto tamější AZ chrání i stejné programy či struktury databáze, které vytvořili dva na sobě nezávislí autoři. Oba pak mají výlučná práva vůči ostatním osobám, vůči sobě však vystupovat nemohou. Tento přístup je vyjádřen (i když ne výslovně) i ve Směrnici ES z r. 1991 a je aplikován na programy počítačů a struktury databází (ne ovšem na jiná díla) i v zemích západní Evropy, kde se jinak požaduje jedinečnost díla (Francie, SRN aj.). Stojí tedy za uvážení, zda bychom jej u elektronických děl neměli používat i v ČR.
Vyšším požadavkem na jedinečnost díla se liší pojetí práva ČR a kontinentální Evropy od práva anglo-amerického, kde postačí, že je dílo jen "originální", tj. že pochází od dané osoby (autorskoprávní pojetí termínu "originalita" je zde užší, než je v angličtině obecně i než je v českém AZ i v obecné češtině). V anglickém právu postačí, že dílo je výsledkem duševních "dovedností a úsilí" (skills and effort) autora a chráněny jsou tak i technické výkresy, jízdní řády aj. Proto jsou chráněny i nezávisle paralelně vytvořené produkty (pro oba tvůrce), např. programy počítačů, což ovšem odporuje samé podstatě kontinentálního autorského práva. Menší nároky jsou pak kladeny i na uznání struktury uspořádání informací či dat v databázi za předmět ochrany autorského práva, jež je v "klasickém" kontinentálním pojetí obvykle pouhou nechránitelnou kompilací. Po přijetí Směrnice ES o databázích z r. 1996 však právě kompilace (sestavení) dat je chráněna ve všech zemích EU, je-li ovšem výsledkem tvůrčí činnosti.
Širší pojetí ochrany autorského práva zde totiž nahrazuje nedostatek ochrany proti nekalé soutěži, která je v těchto zemích (na rozdíl od zemí kontinentálních včetně ČR) výrazně slabší. Snadněji se proto v těchto zemích prosadila autorskoprávní ochrana počítačových programů a struktury databází, což bylo v kontinentálním autorském právu chápáno zpočátku jako značně cizorodé a koncepčně nepřijatelné. Snahy o vydání zvláštní specifické ochrany (tzv. sui generis) pro programy však byly všude ve světě neúspěšné a autorské právo se prosadilo jako hlavní forma ve všech významnějších zemích a v současné době není pravděpodobná ani změna, např. přijetí ochrany sui generis.
Právo USA na rozdíl od práva anglického určitý stupeň tvůrčí činnosti vyžaduje - známý je precedens Feist v. Rural Telephone Service,19/kde okopírování telefonního seznamu druhou společností bylo chápáno jako porušení autorského práva u uspořádání databáze telefonních účastníků v části "žlutých stránek", které byly sestaveny specificky podle profesí, nikoli však u "bílých stránek", jež byly sestaveny určitým standardním způsobem, byť obě struktury sestavily data podle abecedy. Obsah informací v seznamu samozřejmě chráněn nebyl ani v právu USA (tím méně by byl chráněn v právu ČR). Je otázkou, zda by "zlaté stránky" byly v ČR chráněny jako autorské dílo, spíše by byly pokládány za tzv. dílo malé mince.
Je ovšem třeba říci, že v otázce, co je chráněno podle autorského práva, je v praxi zemí kontinentální Evropy u počítačových programů a struktury databáze patrný posun směrem k menším nárokům - pod vlivem praxe anglo-americké. Běžně se připouští ochrana paralelně vytvořených programů či struktur databáze, ač u jiných autorských děl je to vyloučeno. Lze čekat takovýto posun i v praxi ČR. Jedná se ovšem zatím o názory teoretické, neboť soudní judikáty v této věci zatím v ČR chybí. Na druhé straně se i v právu USA požaduje větší míra tvůrčího úsilí pro poskytnutí autorskoprávní ochrany. Toto sbližování přístupů obou systémů vyplývá z potřeby jednotného režimu nutného pro mezinárodní obchod s informacemi.
U počítačových programů lze připomenout již zmíněný precedens z praxe USA - Lotus v. Paperback, podle něhož nejsou chráněny programy, kde daná myšlenka - programovaný systém algoritmů, jež je základem programu (a není chráněna), může být vyjádřena jen jedním nebo několika málo způsoby. Lze-li ji vyjádřit více způsoby, jsou chráněny všechny tyto způsoby, na něž někdo přijde, tedy i je-li těchto osob více (i když je nechráněná myšlenka, která je základem všech těchto řešení, táž), pokud je ovšem u zkoumaného programu podstatná (určující, převažující) právě tato forma (tj. z hlediska funkce a technické předurčenosti programu prvky nepodstatné) a nikoli sama myšlenka (tedy funkce programu). Nejsou chráněny ani prvky všeobecně známé nebo určité standardy (např. v použití klávesnic, menu programu aj.), jež lze pokládat za tzv. public domain, je však chráněno sestavení programu z jednotlivých modulů - viz precedens Computer Associates v. Altai (též citován výše).
3.6 Překlad a zpracování (úprava) díla
Překlad i zpracování díla je užitím původního díla a právo na jeho provedení má výlučně autor, resp. ten, kdo práva k dílu vykonává (producent u filmového a obdobného díla, zaměstnavatel u počítačového programu vytvořeného v pracovním poměru, vydavatel u časopisu, sborníku a díla kartografického). Pokud však udělí jiné osobě svolení k překladu, je překlad chápán jako autorské dílo (závislé na původním díle) a překladatel je chápán jako jediný autor překladu, nikoli jako spoluautor s autorem původního díla. Pro užití překladu pak má výlučné právo již překladatel (dochází ovšem zároveň i k užití díla původního a je nutno respektovat i právo autora původního díla). U počítačového programu může překlad spočívat v převedení do národního jazyka (tzv. národní verze), ale i do jiného jazyka programovacího včetně převodu z tzv. zdrojového kódu do strojového a naopak.
K překladu do češtiny může udělit tzv. úřední licenci ministerstvo kultury, avšak podle §18 AZ jen za podmínek mezinárodních smluv (je to dle čl. V bod 2 VÚA možno nejdříve 7 let po uveřejnění písemného díla, nebyl-li do té doby autorem původního díla nebo s jeho svolením překlad vydán). Mezi členy RÚB je však tato nucená licence vyloučena, možnost použití §18 AZ je tedy velmi omezená a v praxi se skutečně téměř neužívá. Totéž, co o překladu, platí i o osobitém tvůrčím zpracování díla jiného autora. I to je chápáno jako dílo zpracovatele. O zpracování však nejde u využití pouhé myšlenky díla - námětu, algoritmu, jenž je podkladem počítačového programu aj. Přísnější podmínky jsou v tomto směru u děl vědeckých. Podmínky budoucího užití (šíření) překladu či zpracování i otázky odměny za ně by si měl autor původního díla vždy sjednat ve smlouvě, kterou dává souhlas překladateli či zpracovateli k překladu či k úpravě díla.
3.7 Výluky z autorskoprávní ochrany
Kromě myšlenek samých, produktů netvůrčích a dokumentů, jež nelze zařadit do oblasti literární, umělecké nebo vědecké (např. holé náměty, všeobecně známé a používané myšlenky a vyjadřovací standardy - tzv. public domain, matematické a chemické vzorce, vědecké metody, teorie a systémy, umělecké styly, systémy postupů a řízení - algoritmy, bibliografické záznamy, pravidla společenských her20/, jízdní řády, herní plány aj.), nepožívají autorskoprávní ochrany podle výslovné výluky v §2 odst. 2 AZ tzv. díla úřední - právní předpisy a rozhodnutí (tj. rozsudky soudů, správní rozhodnutí, mezinárodní smlouvy), veřejné listiny, úřední spisy. Autorské dílo, jež se stane součástí rozhodnutí (např. architektonické dílo ve stavebním řízení) si povahu autorského díla ovšem ponechává. Úředními díly nejsou bankovky, mince, cenné papíry, platební karty aj. a mohou tedy mít povahu děl uměleckých.21/ Výluku z ochrany mají dle cit. ustanovení i denní zprávy a veřejné projevy. I když k překladu úředních děl není třeba souhlasu autora (úřadu), sám překlad autorskoprávní ochranu může mít, stejně jako návrhy právních předpisů, komentář k právním předpisům či rozhodnutím soudů (popř. s výhradou výše uvedenou jejich anotace, nikoli však citace), ale též normy doporučené - standardy, vždy se však musí jednat o tvůrčí čin podle přísného pojetí AZ ČR (což je např. u technických standardů dosti sporné). Někdy se též uvádí, že povahu autorského díla nemá tzv. firemní literatura - vnitropodnikové materiály (obchodní korespondence, výzkumné zprávy, vnitropodnikové normy, popis technologie a know-how, předpisy a pokyny), nelze to však zcela vyloučit, i když míra tvůrčí fantazie z hlediska formy ztvárnění je zde velmi omezená technickým zadáním (např. výzkumná zpráva může být dílem vědeckým). Řada dalších dokumentů sice má povahu autorského díla, ale ochrana majetkových práv již vypršela a z hlediska užití se stalo dílem volným (staré dokumenty).
3.8 Subjektivní autorská práva
Subjektivní autorská práva jsou obecně dvojí: osobní - jsou nepřevoditelná a časově neomezená (moral rights) a majetková - převoditelná a trvající jen po dobu života autora a 50 let po jeho smrti (nyní se připravuje prodloužení této ochrany na 70 let po smrti autora, resp. má-li dílo více spoluautorů, po smrti posledního z nich). Někdy se namítá, že doba ochrany elektronických děl je zbytečně dlouhá, neboť jejich podoba (médium) technicky rychle zastarává, avšak dokument, který je na něm vyjádřen, může být používán po staletí. O jinou otázku jde u počítačových programů, popř. u struktury databáze, kde se vyvíjí sám nehmotný statek, avšak nelze připustit dvojí délku ochrany - pro programy či databáze a ostatní díla. Takový pokus provedla Francie v r. 1984 a zkrátila ochranu počítačových programů na 25 let, ale byla nucena svůj AZ uvést opět do shody s RÚB - tedy na 50 let.
Autorem může být jen osoba fyzická, jejíž tvůrčí činností dílo vzniklo. Autorem díla, vytvořeného ke splnění úkolů z pracovního, členského nebo služebního poměru je vždy zaměstnanec (člen). V některých zemích se však za něho pokládá zaměstnavatel, a to i právnická osoba. Pokud činností několika fyzických osob vznikne dílo jediné, hovoříme o spoluautorech, jimž patří práva společně a nerozdílně (o osudu díla se musí dohodnout všichni, např. souhlasit s jeho užitím a pokud se nedohodnou, rozhodne na návrh některého z nich soud). Podíl jejich práv je určen podílem jejich tvůrčí práce na výsledném díle - není-li mezi nimi dohoda, podílí se každý stejným dílem.
Autorská práva vznikají neformálně - již vytvořením díla v objektivně seznatelné podobě, i když není trvalá. V některých případech je stanovena správním právem povinnost odevzdat určitý počet výtisků knihovnám (zákon o neperiodických publikacích) a nabídnout ke koupi 2 kopie nového českého audiovizuálního díla Národnímu filmovému archívu (zákon č. 273/1993 Sb., povinnost se nevztahuje na díla vytvořená ČTV pouze pro účely tohoto vysílání). Povinná registrace děl v právu ČR stanovena není (na rozdíl od práva USA), ministerstvo kultury vede evidenci výrobců a distributorů audiovizuálních děl (s výjimkou TV), kteří živnostensky podnikají.
Osobní práva zahrnují právo na autorství a na označování díla jménem autora (označení jménem autora na jedné z prvých stran dokumentu je tedy povinností producenta elektronického díla, ledaže by autor souhlasil, že jeho jméno na dokumentu uvedeno nebude, že bude anonymní - přesto ale může kdykoli později požadovat, aby jeho jméno bylo na dokumentu uvedeno, neboť osobní právo je nepřevoditelné a nelze se ho vzdát). Dále sem patří ochrana integrity, nedotknutelnosti díla při jeho šíření (před zkomolením, vynecháním části, spojením s dílem méně hodnotným, diskreditující reklamou aj.), což může mít velký význam při přenesení klasických děl do elektronické podoby (výtvarných, fotografických, zvukových nahrávek aj.), u poskytování kopií děl knihovnami aj. Mezi osobní práva patří i určení díla ke zveřejnění a přístup k dílu (zejména originálu výtvarného díla).
Majetkové právo zahrnuje výlučné právo s dílem nakládat, tj. užívat ho (tj. umožňovat jeho smyslové vnímání), disponovat s právy k němu (licencí), dále právo na odměnu za každé užití díla a právo na tzv. slušné vypořádání (u dalšího prodeje uměleckých děl za mnohem vyšší cenu jeho původním kupcem). Autorská práva ve shodě s francouzskou koncepcí u nás tvoří celek, jehož základem jsou práva osobní.
V knihovnách je nejvýznamnější formou užití kopírování, resp. "elektro-kopírování", které je někdy vymezováno jako "uložení, zobrazení, šíření, manipulace (rozpracování, úprava) a pořizování kopií z autorských děl v tištěné podobě do strojem čitelné formy.22/ Směrnice ES o počítačových programech z r. 1991 užití vymezuje v čl. 4 přesněji jako pořízení dočasné nebo trvalé kopie jakýmikoli prostředky a v jakékoli formě, což zahrnuje zejména nahrání do vnitřní paměti počítače (down-loading) a nahrání z počítače (up-loading), spuštění programu (runnig), zobrazení, prohlížení (listening), přenos i uchovávání z paměti. Za užití lze pokládat i překlad programu (do jiného jazyka národního i do jiného programovacího kódu), jeho úpravu i použití pro tvorbu jiného díla a šíření v jakékoli formě včetně šíření překladu, úpravy či díla, v němž byl původní program užit. Právo na užití může mít jiná osoba než autor jen na základě autorské smlouvy.
Šíření je poskytnutí díla další osobě mimo okruh soukromí uživatele (rodiny, podniku, klubu). Lze je dělit na veřejné - kde je poskytováno osobám blíže neurčeným (např. prodej disket nebo CD-ROM s nahranými programy či jinými díly) a neveřejné - kde je okruh osob omezen a je jmenovitě znám. "Vydání" díla je zvláštní druh veřejného šíření - prostřednictvím rozmnoženin. Tradiční teorie českého autorského práva požaduje, aby se jednalo o hmotné rozmnoženiny (ve formě papírových dokumentů, disket, CD-ROM aj.), avšak v dikci §10 AZ obrat "hmotné" není. Tato otázka je významná, protože při tradičním pojetí by nebylo možno časopis vydávat elektronicky - váže se k tomu i existence vydavatelské živnosti, aby se nejednalo o neoprávněné podnikání. Domnívám se, že i v kontextu českého AZ je třeba pojem "vydání" vztáhnout i na elektronické časopisy.
V některých zemích má pojem "uveřejnění" značný význam. Tak např. v USA se "publikovaná díla" musí v 1-2 výtiscích uložit v Knihovně Kongresu (odpovídá to našim neperiodickým publikacím), což by ovšem mohlo být vztaženo i na díla v elektronické podobě. Registrace "publikovaného" díla u Copyright Office sice není podmínkou ochrany, ale je uložena jako povinnost, jejíž nesplnění může být stiženo pokutou. Registrace i uložení může mít význam důkazní v případném sporu. U šíření je také významné, zda se jedná o vysílání (TV, rozhlas), distribuci hmotných kopií nebo provedení díla (performance). O veřejné provedení se jedná např. u hudebních děl, zvukových záznamů, kde je jiný právní režim než u veřejné distribuce. Je tedy pak významné, zda se zvukový záznam přenáší Internetem tak, že může být zároveň vnímán smysly (pak se jedná o provedení), anebo je jen šířen jako "balík" a teprve v počítači u uživatele může být vnímán - pak se jedná o přenos, distribuci. Obdobou asi je běžné nahrávání záznamu z jedné kazety na jinou, při němž slyšíme zvuk oproti "rychlému" nahrání na jinou kazetu, kde slyšíme nahranou skladbu, až když si ji pustíme z kazety.
Je ovšem otázkou, zda využití autorských děl Internetem je distribucí nebo vysíláním. Vydavatelé se někdy domnívají, že vhodnější jsou licence podobné těm, které jsou uzavírány s TV či rozhlasovými společnostmi na tzv. vysílací práva. Podle někdejšího tradičního výkladu amerického i názoru v jiných zemích může být "kopie" jen hmotná, přenos sítí tedy nejsou hmotné kopie a spadají spíše mezi vysílací práva než distribuční práva. V USA je však nově uplatněn názor střední, podle něhož by poslání elektronických kopií mělo být chápáno jako "distribution via network", což není totéž jako vysílání. Při této "distribuci via network" je totiž okruh příjemců omezen a kopie jimi mohou být uloženy na domácí počítače v elektronické formě.23/
V právu ČR je velmi důležité ustanovení §14 odst. 2 AZ, podle něhož se autor nemůže svých práv vyplývajících ze zákona vzdát - tj. ani dohodou nemohou být zkrácena nebo vyloučena. Taková dohoda by byla neplatná. Toto nepříliš tržní ustanovení tedy zamezuje tomu, aby byla majetková práva zcela převedena na jiný subjekt za jednorázovou úplatu (osobní práva, samozřejmě, vůbec nelze převést) a to až do konce doby ochrany. Nelze totiž předem znát možné způsoby a technické formy užití, které teprve budou vyvinuty a autor má právo na odměnu za každé užití díla. Proto se připouští jen převod omezený časem (i když to může být dlouhá doba, např. na 20 let) a určitými způsoby užití. Pro další způsoby užití a po vypršení času je pak nutno uzavřít novou smlouvu.
Sazby autorských odměn nejsou v AZ stanoveny, jsou vždy předmětem dohody. Nedohodnou-li se strany, určí je soud. Je třeba rozlišovat odměnu za vytvoření díla, na niž podle zákona není nárok (ale může být sjednána ve smlouvě o vytvoření díla, kde ovšem kryje i interní užití díla objednatelem v souladu s účelem smlouvy) a odměnu za šíření díla, která musí být sjednána zvláštní písemnou smlouvou o šíření díla. Knihovny platí zejména odměny za šíření díla.
3.9 Zákonné bezplatné licence k autorskému právu
Jeden z největších problémů v současné praxi knihoven je, zda mají knihovny právo kopírovat elektronická díla a uchovávat je ve svých databázích pro své interní potřeby. Obvykle se konstatuje, že to možné je proto, že to AZ daného státu neřeší, neboť ještě nereagoval na nové technické jevy spojené s dopadem Internetu na autorské právo. To se např. konstatuje o francouzském právu. Naopak, předání takto získaných kopií třetí straně (uživatelům) je již ve Francii zakázáno. Podle anglického práva je ale zakázáno i získání dokumentu na místní obrazovku, zavedení a poslání dál prostřednictvím místní počítačové sítě (LAN). 24/
Tato otázka je řešena v tzv. zákonných bezplatných licencích obecně stanovených v AZ specificky vždy podle práva dané země (i práva ČR) pro určitý typ užití. Zákonné licence jsou tedy zákonem dovolené určité způsoby užití autorských děl i bez souhlasu autora, resp. majitele práv. Bezplatné jsou proto, že za toto užití mu není třeba platit žádnou úplatu. Jsou to ovšem jen výjimky z obecného pravidla, že autor má výlučné právo na užití díla, a proto je nelze vykládat v žádném případě extenzivně, rozšiřovat jejich slovní význam. Znamenají totiž negativní dopad na příjem autora. Jsou stanoveny proto, aby umožnily uživatelům získat maximum užitné hodnoty z díla a naplnit i společenskou funkci autorského práva - podpory výzkumu a užití autorských děl v praxi. V jejich vymezení se projevuje rovnováha zájmů autorů na jedné straně a uživatelů na straně druhé. Jejich úprava je ovšem vynucena i současným vývojem techniky, neboť nemá smysl zakazovat něco, co fakticky není kontrolovatelné a vynutitelné, zejména je-li možno učinit kopii cizího díla za sekundu.
V českém AZ nemáme obecně vyjádřenou zásadu RÚB, že tyto licence lze použít jen tak, že nenarušují normální využívání díla a nezpůsobují neodůvodnitelnou újmu oprávněným zájmům autora. Tato formulace se v zahraničních úpravách používá pro posouzení konkrétní situace před soudem, když obecné formulace AZ nedávají jednoznačné východisko. Je to jakási zásada přirozeného práva, rozumnosti, přiměřenosti, jež by umožnila soudu najít rovnováhu mezi zájmy autora a uživatele v kontextu nově se vyvíjejících technologií, na něž zákon nemohl ještě reagovat.
Jedním ze základních problémů autorského práva je, zda lze ve smlouvě mezi držitelem práv (producentem, distributorem) a uživatelem (knihovnou) omezit rozsah zákonných licencí, tedy práv, která vyplývají pro uživatele již na základě AZ. Taková ustanovení ve smlouvách se totiž vyskytují poměrně často. Producenti tím reagují právě na to, že AZ neřeší rizika, vyplývající z užití jejich děl poté, co byla převedena do elektronické podoby. Podle AZ je to možné tam, kde to v něm není výslovně zakázáno (např. právo na tzv. interpretaci počítačových programů).
Takové omezení práva uživatele však může být neplatné podle § 4 zákona č. 63/1991 Sb. ve znění změn a doplňků. Nabyvatel licence - knihovna - totiž nesmí být omezen více, než jak jej omezuje zákon - v daném případě AZ. Ten ale mu v případech zákonných licencí právě naopak dává určitá práva na užití. Omezení nabyvatele je podle citovaného ustanovení možné jen tam, kde je to nezbytné k zachování zájmu poskytovatele na řádném užití díla. Mělo by tedy být omezení nabyvatele vždy řádně odůvodněno, např. rizikem zneužití, zkomolení (zásahem do integrity) díla aj., jinak je neplatné. Knihovna by se tedy měla vždy řádně seznámit s textem licenční smlouvy a upozornit poskytovatele na rozpor s právem ČR tam, kde je ve svých právech na užití příliš omezována. Neplatná by sice byla jen závadná ustanovení, ale za určitých podmínek i celá licenční smlouva. To by nebylo v zájmu knihovny ani poskytovatele licence.
A. Kopie provedené veřejnou knihovnou pro účely dokumentační a vědecké
Výše popsaný případ získání dokumentu ze sítě knihovnou a uložení do vlastní báze dat pro interní potřeby je i podle práva ČR obecně zakázán (výlučné právo autora). Přesto by tento postup knihoven mohla za určitých okolností krýt zákonná licence k pořízení kopie rozebraného díla pro účely vědecké a dokumentační veřejnou knihovnou (§ 15 odst. 2 písm. j/ AZ). Výklad toho, co je "rozebrané", však již v zákoně není obecně uveden (jako určitá hranice), ani kolik kopií je v takovém případě přiměřených potřebám knihovny. Výklad se ponechává soudu k posouzení v individuálním případě.
Podle anglického AZ knihovna nemůže kopírovat díla libovolně, ale předpokládá se, že jedna kopie uspokojí daný požadavek v určitém čase ke konkrétnímu účelu. Nejsou určeny limity, ale Metodické pokyny (Guidelines) knihoven vydané obvykle po dohodě s velkými vydavateli doporučují určitý rozsah. Více kopií je povoleno jen pro nevýdělečné knihovny (tj. ty, které neposkytují placené služby ke svému základnímu účelu) pro účely vědeckého nebo soukromého studia (což je tedy širší pojetí než v ČR) a je přiměřené tehdy, když v rámci dané knihovny jedna kopie neuspokojuje poptávku. Potom knihovny kopírují i kompletní články z časopisů a rozumné množství neperiodik. Týká se to ovšem jen dokumentů v psané nebo tištěné podobě. 25/
Naopak Association of Learned and Professional Society Publishers nepokládá kompletní kopírování z časopisů v žádném případě za vhodný výklad zásady zákonných licencí (v britské angličtině "fair dealing", v americké trochu širší pojem "fair use"). British Copyright Council také neakceptuje kompletní kopírování periodik, ale připouští je pro interní potřeby nevýdělečných knihoven.26/
Poskytnutí takto získané kopie dál uživateli již zákonnými licencemi kryto není. Podle českého AZ by se mohlo jednat jen o nevýdělečné půjčení originálů a kopií vydaných děl - s výjimkou zvukových a zvukově-obrazových snímků (§ 15 odst. 3 písm. b/ AZ). Je ovšem možné i kopírování pro osobní potřeby čtenáře (viz dále bod C). Zákonné licence pro potřeby nevidomých zřejmě u Internetu nepřicházejí v úvahu.
B. Využití námětu cizího díla
Svolení autora především podle §15 odst. 1 AZ nepotřebuje ten, kdo užije k vytvoření svého díla pouhý námět obsažený v cizím díle. To ovšem znamená, že použije myšlenku, která je individuálně ztvárněna v díle, je jeho základem, ale sama chráněna není, jak již uvedeno. Jedná se o obsah informace, automatizovaný systém, algoritmy počítačového programu, matematické zákonitosti aj. Pokud je však okopírován obsah databáze, je tím použita i její struktura, kterou je tento obsah utříděn a tím je užito i samo dílo, nejen jeho námět. Obsah informace (námět) ovšem může být chráněn postihem nekalé soutěže.
C. Rozmnoženiny pro osobní potřebu uživatele
Velmi významné je též zákonné svolení uživateli ke zhotovení kopie nebo napodobeniny díla pro osobní potřebu podle §15 odst. 2 písm. a/ AZ. Musí se jednat o dílo již uveřejněné. Jde-li o dílo výtvarné, musí ji zřetelně jako kopii či napodobeninu označit, aby nemohla být vydávána za originál. Ani pro osobní potřebu nelze okopírovat dílo architektonické tak, že se postaví jeho stavba a po novele AZ v r. 1996 v souladu se Směrnicí ES z r. 1991 nelze takto okopírovat ani počítačový program, tedy ani z Internetu jeho stažením do vlastního počítače nebo na disketu aj.
"Osobní potřebou" nesmí být použití pro účely podnikání, pracovního úkolu či jiného i nevýdělečného provozu uživatele. České právo zde nevychází z kritéria, zda je to užití výdělečné či ne, ale zda jde o osobní potřebu, zábavu, studium. Nekryje tedy potřebu vědeckého pracovníka zajistit podklady pro vlastní výzkum, který provozuje (i třeba nevýdělečně), ani veřejné nevýdělečně provozované knihovny pro její provozní potřebu (dokumentace, výpůjční službu aj.). V tomto směru by měl výklad tohoto ustanovení sledovat západní Evropu, kde se vychází více z kritéria nevýdělečné soukromé činnosti. Ovšem ani tam není jasné, jaký je rozdíl mezi komerčním a nekomerčním výzkumem (je to i výzkum pedagoga pro účely výuky na škole, je to i základní výzkum?). V britské literatuře se na toto téma konstatuje, že zákonné licence pouze pro nevýdělečné knihovny diskriminují komerční výzkum, zejména s ohledem na vládní politiku podpory obchodu čelící zaoceánské konkurenci.27/
Osobní potřebou se podle praxe ČR však nemíní jen potřeba osoby fyzické, ale podle nepublikovaného soudního judikátu i právnické, pokud tím zajišťuje nikoli svůj provoz, ale zájmy svých členů, zaměstnanců aj., např. svého klubu. Nepatří sem tedy kopie pořízené učiteli pro své studenty na škole, ani knihovnami pro své členy, neboť tyto činnosti patří k provozu těchto institucí.
Podstatné však je, že podle dikce citovaného ustanovení musí kopii pro osobní potřebu učinit sám uživatel osobně a nikoli knihovna pro něho za úplatu, jak se často v českých knihovnách děje. Pokud se mu účtuje cena materiálu, ale kopii si na kopírovacím stroji knihovny učiní sám, nelze nic namítat. To lze snadno zajistit u klasické podoby děl.
Únik příjmů, který autorům hrozí (a reálně vzniká) z kopírování pro osobní potřebu, je autorům refundován určitou částkou z ceny všech tzv. prázdných kazet (pro díla jež lze rozmnožovat na základě TV a rozhlasového vysílání a zvukového, obrazového či zvukově-obrazového snímku), kterou autorům platí prostřednictvím ochranných autorských organizací výrobci a dovozci kazet (u TV a rozhlasového vysílání a zvukových i AV snímků) či kopírovacích strojů (u kopírování na podkladě tiskovin pomocí technického zařízení na jiný hmotný podklad) podle §13 odst. 2-4 AZ. V případě pronájmu (výdělečného půjčování) i půjčování zvukových, obrazových a zvukově-obrazových snímků musí mít půjčovna včetně knihoven i pronajímatel těchto snímků vždy souhlas příslušného výrobce těchto snímků a ti již autorské nároky vyrovnali s autory v rámci s nimi uzavřené smlouvy o pořízení snímků.
Větším problémem je, když se uvedené zásady mají aplikovat na díla v elektronické podobě. Náhradní odměny za prázdné kazety či za kopírovací stroje se u elektronických médií (disket, "prázdných" CD-ROM, "prázdných" pevných disků, "prázdné" paměti na síti) zatím neplatí, zúžený výklad těchto ustanovení je však pochybný vzhledem k tomu, že na CD-ROM lze umístit mnohem více zvukových snímků než na CD, stejně jako lze kopírovat texty mnohem rozsáhleji ze sítě než kopírovacím strojem. Jak zajistit, že uživatel sítě je v podobném postavení jako student či čtenář u "klasického" kopírování z kopírovacích strojů, že to není výdělečně zdatný podnikatel, který takto zneužívá zákonné licence, ač by mohl bez problému uvedená média zakoupit? Jak zajistit, že se nejedná o jeho provozní potřebu?
Je postup knihoven, které pro zákazníka provádějí placenou službu vyhledání a kopírování příslušného dokumentu k pokrytí jeho osobní potřeby, odůvodňovaný tím, že byly zákazníkem pověřeny, aby jej zastupovaly a jeho jménem pořídily příslušnou kopii za něho, v souladu se zásadou, že to má učinit on osobně, anebo je to obcházení zákona? Knihovny se totiž obávají rizika "pustit" nezkušené zákazníky samotné do sítě, aby si tam našli příslušné dokumenty a provedli jejich elektronické kopie, popř. tisk. V zahraničí se to ale běžně děje a připravují se programy, které by dokázaly evidovat užití daného dokumentu a vypočítat i úhradu (neziskovou).28/
Zatím je asi možno aplikovat zásady zákonné licence pro osobní potřeby v ČR v plné šíři i na elektronická média, a to jak na jejich elektrokopírování, tak i tisk elektronických dokumentů pro osobní potřebu a osobní potřebu tu předpokládat, není-li prokázán opak. Koncepce s pověřením knihovny zákazníkem, aby kopii provedla sama, ale jeho jménem, je sice praktická, ale poněkud šroubovaná.
Otázkou je, zda v budoucnu tuto zákonnou licenci v zákoně neomezit, popř. zcela nevyloučit, podobně jak tomu bylo u počítačových programů, a ponechat rozsah a možnosti využití na individuální licenční smlouvě s producenty, anebo ji ponechat, ale ošetřit únik příjmů autorů a producentů určitými tantiémami, které by platily knihovny autorům a zákazníci v rámci úhrady služby knihovnám. Pak by asi nebylo ani třeba, aby se v tomto ohledu jednalo o nevýdělečné knihovny. Je ovšem otázkou, zda se tím neztíží studentům a vědcům přístup k informacím a tím neomezí úroveň vědy a vzdělání v ČR v konkurenci s jinými zeměmi.
D. Malé citace
Další zákonnou licencí jsou malé úryvky vydaného díla, které je třeba řádně ocitovat podle §15 odst. 2 písm. b/ AZ. Vzhledem k tomu, že ochranu má i název díla (např. článku), je-li uveden samostatně - tj. bez textu článku (např. v bibliografickém přehledu), ale jen tehdy, je-li sám unikátní, vzniká otázka, zda samostatně vydané přehledy názvů jednotlivých článků (popř. spolu s jejich stručnými anotacemi) lze krýt touto licencí, ba dokonce zda je pak chráněna databáze takto sestavená pro svého sestavitele. Pokud jsou řádně ocitovány (tj. autor a pramen), nelze proti tomu nic namítat.
Navíc se jedná o určitou reklamu pro vydavatele časopisů a naopak informace pro uživatele, a to i kdyby vyzněly pro vydavatele negativně (např. že v obsahu daného časopisu žádné zvláštní články nejsou). Praxi by však bylo třeba posoudit i podle práv proti nekalé soutěži, aby se totiž nejednalo o zlehčování soutěžitele podle §50 ObchZ nebo naopak o klamavou reklamu podle §45 ObchZ. Pokud si ovšem vydavatelé ve smlouvě s knihovnami vyhrazují uvádět informace o časopisu sami (a poskytnou je knihovnám a jsou-li tyto informace relevantní), musí to knihovny respektovat.
E. Zařazení kopií do díla vědeckého či kritického - tzv. velká citace
Knihovny, ale i další uživatelé, mohou zařadit do vlastního díla vědeckého nebo kritického v odůvodněném rozsahu pro vysvětlení textu či výuku části vydaných děl a drobná díla celá. Musí je opět řádně ocitovat. Nejedná se jen o pouhé kopie cizích děl pro účely výzkumu či výuky, ale vlastní dílo (do něhož je cizí zařazeno) musí existovat. Rozsah opět není předepsán, v některých zemích se uplatňují podpůrná pravidla (např. v Anglii jedna kapitola učebnice), u nás to záleží na individuálním případě. Tato licence platí v plné míře i pro elektronická díla, je však oproti zahraničním ekvivalentům formulována poměrně úzce, není však rozlišováno, zda se jedná o výzkum komerční či nekomerční (tj. čemu bude vlastní dílo sloužit).
F. Užití cizího díla v přednášce
Knihovny často organizují i výuku a pro ni platí další výjimka podle §15 odst. 2 písm. d/ AZ. Vztahuje se však jen na samostatnou přednášku, tj. není to pouhé čtení, promítání či předvádění cizího díla, ale zařazení jeho citace do této přednášky. Musí se jednat o již uveřejněná díla a musí být opět řádně ocitována. Studenti se během výuky tedy mohou dostat ke kopii díla (např. počítačového programu), nesmí si však odnést jeho trvalou kopii. Tato výjimka nekryje užití pro jakoukoli výuku, je ve srovnání se zahraničními úpravami opět užší, ale ani zde se nerozlišuje, zda se jedná o výuku komerční nebo nekomerční. Neplatí to ovšem o využití k reklamě. Je otázkou, zda tato licence platí jen při přednášce osobní nebo i prostřednictvím média (např. sítě, nahrané na video či CD-ROM). V zahraniční literatuře je kopie pro účely výuky používána poměrně široce.29/
G. Časopisecká licence
Podle §15 odst. 2 písm. e/ AZ lze přetisknout článek z jednoho do jiného časopisu. Týká se to ale jen článků časového významu, o věcech hospodářských nebo politických. Musí se opět ocitovat. Lze ji ovšem výslovně zapovědět (např. all rights reserved). Taková zápověď, není-li přímo ve smlouvě s uživatelem, v jiných případech ovšem zákonné licence zapovědět nemůže, je irelevantní (např. typu "toto dílo nelze nijak kopírovat ani užívat bez souhlasu autora" aj.). Tuto licenci lze zřejmě použít v plné míře i na elektronicky vydávané časopisy.
H. Nevýdělečné půjčování knihovnami
Tato zákonná licence byla již zmíněna v bodu A. Týká se jen nevýdělečného půjčování, nikoli komerčního pronájmu originálů a kopií vydaných děl. Toto právo mají nejen knihovny, ale i školy, školská zařízení, archivy, muzea a galerie podle zvláštních zákonů. Tato licence teprve od r. 1996 legalizuje praxi, která je v těchto zařízeních běžná od počátku jejich existence, neboť do té doby se jednalo vlastně o porušování autorských práv. Nevztahuje se ovšem na půjčování snímků zvukového, obrazového nebo obojího záznamu s výjimkou nevýdělečného zapůjčení těchto snímků pro potřeby nevidomých. Vztahuje se ale na počítačové programy. Tato licence je v souladu se Směrnicí Rady ES o půjčování a pronájmu autorských děl a o právech příbuzných autorskému právu z r. 1992. Ta v čl. 5 umožňuje členským státům stanovit výjimku pro určité kategorie veřejně prospěšných zařízení z povinnosti platit autorskou odměnu za šíření jejich děl, výkonů a zvukových záznamů formou nevýdělečného půjčování. Půjčování tedy musí být formou neplacené služby, resp. úhrada musí pouze krýt náklady a negenerovat zisk knihovny. Pojem "film" je vymezen jako kinematografické nebo audiovizuální dílo či pohyblivé obrazy, tedy kryje i "komunikaci" počítačové hry s uživatelem (nikoli ovšem sám program ji obsluhující).
Práva autorů na šíření svých děl jejich pronájmem nebo půjčováním jiným osobám se nevyčerpávají prodejem nebo jakýmkoli jiným aktem uvedení originálů či kopií uvedených děl na trh, ač u jiných případů práv k nehmotným statkům včetně autorských práv se vyčerpávají. Autor tedy nemůže např. zabránit dovozu produktů, které byly legálně uvedeny na trh v jiné zemi a tam koupeny dovozcem, a to i když dovozce nemá od něho licenci na prodej daných produktů ztělesňujících jeho autorská díla v dané zemi či na jejich dovoz.
Pro jiné kategorie užití je však podle Směrnice i pouhé zapůjčení nevýdělečnou soukromou i veřejnou institucí spojeno s její povinností zaplatit autorskou odměnu. Směrnice neříká, zda se tato povinnost vztahuje i na osobní nevýdělečné zapůjčení mezi soukromými osobami. Směrnice umožňuje, aby státy nevztáhly režim výlučných práv na půjčování na zvukové záznamy, filmy a počítačové programy, ale potom musí zavést alespoň povinnost platit přiměřené odměny autorům, výkonným umělcům a výrobcům zvukových záznamů ve výši odpovídající jejich kulturně-politickým cílům.
Půjčováním podle Směrnice není přenechávání mezi veřejnosti přístupnými nevýdělečnými zařízeními (včetně knihoven) a rovněž jsou vyloučeny ze zákazů určité žádoucí formy zpřístupňování, např. referenční "náslechové" provozování zvukových snímků a filmů při rozhodování o koupi rozmnoženiny aj.
V současné době platí povinnost platit odměnu za půjčování děl ve veřejných knihovnách v SRN, Spojeném království, Holandsku a ve Skandinávských státech, ale půjčování samo je kryto zákonnou licencí a je tedy volné. Částka je veřejným knihovnám hrazena ze státního rozpočtu nebo z rozpočtu obcí. Je řešena i otázka výše odměny a způsobu jejího vybírání a rozdělování mezi oprávněné osoby prostřednictvím institutu hromadné správy autorských a příbuzných práv.
I. Zákonné licence pro počítačové programy
Pro počítačové programy (nikoli ovšem pro strukturu databáze) platí výjimky podle §15 odst. 4-6 AZ po poslední novele AZ z r. 1996. Uvedl se tím do souladu se Směrnicí Rady ES o počítačových programech z r. 1991. Je to licence pro pořízení kopie, úpravy i překladu programu pro provoz programu na počítači, pro nějž byl program získán, pro dekompilaci (jen ale za účelem funkční propojitelnosti dvou nebo více programů a jen pro části programu, které jsou pro tento účel nezbytné a jen není-li zjišťovaná informace dosažitelná jinak), pro archivní a záložní účely, pro opravu zřejmé vady a pro interpretaci (analýzu, testování a zkoumání programu za jeho chodu). Pouze poslední z uvedených postupů nelze podle výslovného textu AZ uživateli smluvně zakázat. Nebezpečná pro majitele práv je zejména dekompilace, na jejímž základě může uživatel odhalit zdrojový kód, jenž se obvykle zákazníkům nesděluje a podle něho i myšlenky, které jsou podkladem programu (algoritmy aj.) a nejsou podle AZ chráněny. Proto je povolena jen pro úzce vymezené účely.
J. Díla vytvořená v pracovním poměru
Autorská díla vytvořená pro splnění povinností z pracovního poměru může užívat autor-zaměstnanec. Šířit je však může jen se svolením zaměstnavatele. Zaměstnavatel je může užívat k interním potřebám, šířit je však může jen podle předmětu své činnosti a se souhlasem autora.
Tato úprava podle §17 AZ, mnohokrát kritizovaná jako neaktuální, byla poslední novelou AZ změněna jen u počítačových programů, kde platí, že tato práva již ze zákona vykonává zaměstnavatel, tedy nejspíše jejich producent. K tomu, aby zaměstnavatel mohl s programy disponovat, tedy není třeba mít souhlas autorů-zaměstnanců, platit jim zvláštní odměny za šíření programů a uzavírat s nimi zvláštní smlouvy či ujednání v pracovní smlouvě.30/
K. Úřední licence na překlad do češtiny
Podle §18 AZ může ministerstvo kultury na žádost povolit úřední licenci na překlad, nelze-li k tomu dosáhnout svolení od autora. Podle VÚA je to ovšem jen velmi omezené a může to být nejdříve 7 let po zveřejnění díla (viz bod 3.7).
3.10 Smlouvy v oblasti elektronických děl
Má-li mít jiná osoba než držitel možnost užívat autorské dílo a nevyplývá-li tato možnost ze zákonné licence, musí mít k tomu individuální svolení dané smlouvou. To platí v plném rozsahu i pro elektronická média, a to i když se autor zdánlivě vzdal svých práv umístěním díla v Internetu. Víme již, že takové vzdání se práv je podle §14 odst. 2 AZ v ČR neplatné a autor může nárokovat zápověď dalšího užívání díla, stažení ze sítě i z databází knihovny a zaplacení odměny. To platí i o díle, o němž autor prohlásil, že je "public domain", neboť AZ ani praxe autorského práva takový pojem neznají, resp. takové prohlášení je neplatné.
Výše uvedený fakt má význam i proto, že možnost šíření díla (formou kopírování díla a jeho poskytnutí knihovnou uživateli, jeho půjčování, popř. pronájmem aj.) je legální pouze na základě písemné smlouvy o šíření díla. Tato smlouva má v §22 odst. 3,4 AZ předepsané obsahové náležitosti, které v ní musí být písemně sjednány, jinak je neplatná. Patří k nim způsob a rozsah šíření díla, kde se u klasické formy díla uvádí minimální a maximální počet kopií (problematické zejména u sítě), čas, kdy se tak stane, součinnost autora (korektura), doba, na niž je smlouva uzavřena, odměna a závazek uživatele, že šíření provede na svůj účet.
Tyto smlouvy mohou mít různé formy - zejména smlouva nakladatelská (u vydávání časopisu elektronickou formou), smlouva o šíření půjčováním rozmnoženin díla, o šíření pronájmem rozmnoženin díla, o veřejném provozování díla, o šíření snímků zvukového záznamu díla, o vysílání díla TV či rozhlasem aj. Společné pro ně je, že je uzavírá vždy autor s tím, kdo bude jeho dílo šířit (producent, distributor). Pokud se pak uzavře smlouva mezi šiřitelem (distributor) a uživatelem (knihovnou), bude se jednat o licenční typ smlouvy a řídí se podle obchodního zákoníku jako smlouva nepojmenovaná, tj. všechny důležité otázky v ní je třeba výslovně sjednat. Musí ovšem plně akceptovat zásady AZ.
Se zahraničním partnerem si knihovny mohou sjednat tzv. rozhodné právo (často to bývá právě zahraniční), ale to se týká jen smluvních závazků, nikoli práv vyplývajících z AZ nebo ze soutěžního práva, kde na území ČR platí jen právo ČR, jak již bylo uvedeno. Je naprosto nutné, aby knihovny na užití děl uzavíraly tyto smlouvy (autorské, obchodní) a aby se s nimi důkladně seznámily ještě ve fázi vyjednávání a dosáhly popř. pro ně příznivé úpravy smluvních podmínek, zejména u kolidujících článků.
Byla-li na určitý typ užití poskytnuta licence (např. pro PC), neplatí již pro nové technické médium, jemuž se licence výslovně neudělila (např. pro nahrání na CD-ROM, užití v síti aj.). Byla-li udělena velmi obecně, nevztahuje se na ta média, která v době udělení ještě nebyla technicky známa. V těchto případech musí být původní licence rozšířena nebo udělena nová.
Pokud se prodávají elektronická díla v hmotné podobě, lze použít kupní smlouvu podle ObchZ a nejsou-li sjednány další podmínky, řídí se možnost užívání elektronických děl obecným režimem AZ, tedy zákonnými bezplatnými licencemi a možnostmi vyplývajícími z účelu kupní smlouvy.
Pokud však chce u těchto "hmotných" nákupů prodávající právo uživatele vymezit podrobněji a specifičtěji, uzavírá s ním ještě licenční smlouvu. Protože ta je rozsáhlejší a prodej by se zdržoval tím, že si ji zákazník pročítá, používá se v praxi často tzv. shrink-wrap licence, u níž se má za to, že zákazník souhlasil s licenčními podmínkami protržením průsvitného obalu, do něhož je elektronický produkt zalit. Podmínky smlouvy jsou vytištěny na zadní straně a zákazník si je může před protržením přečíst. Pokud by s nimi nesouhlasil, může produkt vrátit a zrušit tak koupi "balíku". Platnost shrink-wrap licence je ovšem pochybná, neboť právní úkon musí vždy dojít druhé straně, které je určen, tedy poskytovateli licence (je tomu tak nejen dle práva ČR, ale i práva USA - viz poznámka č. 4). Pouhé protrhnutí ovšem nikomu "dojít" nemůže, a proto distributoři používají registrační karty, které zákazník po protržení vyplní a odešle a kde zároveň souhlasí s podmínkami licence. Je k tomu veden výhodami (up-grady aj.), avšak kdyby to neučinil, není zřejmě podle práva ČR licenčními podmínkami vázán a jeho práva vyplývají jen obecně z AZ, jak bylo uvedeno.
4. Právní režim některých elektronických děl v ČR i v zahraničí
4.1 Databáze - jejich struktura i obsah, precedenty a smlouvy
Z hlediska právního režimu není databáze celistvý jev s jednotným režimem ochrany - je třeba rozlišit právní režim její struktury, řídicího programu a jejího obsahu. Jde-li o strukturu uspořádání dat (compilation), jsou databáze chráněny ve většině zemí jako autorské dílo, a to buď souborné (compilation), nebo obecné autorské dílo literární, ale v některých zemích jako díla příbuzná autorskému právu (Dánsko). Řídicí program databáze je chráněn jako každý jiný počítačový program. Obsah databáze je chráněn v některých zemích v rámci postihu nekalé soutěže. V ČR je to v rámci postihu vyvolání nebezpečí záměny (§ 47 písm. c ObchZ), obchodního tajemství (§ 17-20, 51 ObchZ), popř. podle generální klauzule nekalé soutěže (§ 44 ObchZ) před parazitní soutěží. Význam ochrany obsahu databáze se posílí po promítnutí úpravy "unfair extraction" ze Směrnice Rady ES z r. 1996 i do práva ČR.
V právu USA je struktura počítačové databáze řazena mezi literární díla, a to díla souborná (compilations). V právu ČR tato otázka není řešena výslovně, ale převažující (tradiční) výklad §4 AZ požaduje pro díla souborná, aby alespoň některý z uspořádaných prvků byl sám autorským dílem (např. databáze vědeckých článků, časopis, sborník). Běžná data to ovšem nesplňují, takže by struktura databáze mohla být chráněna nanejvýše jako obecné autorské dílo, asi také literární, jako v USA. Výkladová praxe ČR by však měla přizpůsobit svá tradiční pojetí moderním trendům.
Velmi významné jsou vztahy knihoven s majiteli bází dat, z nichž v systému on-line vyberou výsledky výzkumu a poskytnou je zákazníkovi formou placené služby. Tento postup - přenos dat z databáze za účelem jejich přeformátování a získání není shledáván závadným či poškozujícím zájmy majitelů práv k databázi, má-li uživatel do databáze přístup řádně získanou licencí. Naopak jejich držení ve vlastní databázi a poskytování dat uživatelům z této databáze za úplatu již nemusí být povoleným jednáním a je nutno to zjistit podle textu licenční smlouvy. V mnoha smlouvách je to zakázáno.31/ Pokud není upraveno nic nebo nemá-li vůbec uživatel licenci, je jeho jednání pirátstvím, pokud ovšem není kryto některou ze zákonných licencí (výjimek) podle AZ daného státu.
4.2. Elektronické dokumenty
Zvláštní případ databází představuje databáze dokumentů v elektronické podobě, kterou zpřístupňuje poskytovatel služeb (často knihovny) na obrazovce uživateli. To je opět značně nebezpečné pro autory, resp. vydavatele dokumentů, a proto se snaží smluvně zajistit určitý příjem z poplatků placených uživateli za tuto službu knihovně. Jako příklad lze uvést smlouvu mezi Francouzskou národní knihovnou a vydavateli, dle níž je přístup uživatelů k dokumentům v této podobě zpoplatněn, a to podle doby trvání přístupu k dokumentu (nikoli ovšem za dobu vyhledávání dokumentu, resp. textu v něm). Každý vydavatel má roční výpis svých děl, jež byla prohlížena s uvedením času.
Systém, nazvaný RightPages vyvíjí nakladatelství Springer-Verlag s AT&T Bell Laboratories a Kalifornskou univerzitou. Přes Internet bude možno vstoupit do centrálního i regionálních serverů a vyhledávat z mnoha set časopisů či jiných dokumentů on-line systémem v plných textech, převzít vybrané dokumenty na vlastní terminál (klient) a vytisknout je. Všechny úkony však bude možno evidovat a účtovat tak, aby nebyla porušena autorská práva.32/ Otázkou je ovšem ochrana osobnosti.
4.3 Multimédia
Tento pojem autorské právo většiny zemí vůbec nezná, ale v praxi se často jedná o nedorozumění. Nejedná se totiž o dílo, vyjádřené zároveň na několika médiích (i když to možné je, např. ve spřežení počítače a videa), ale několika typů děl (např. textů, hudby a jejích nahrávek, obrazů, pohybujících se obrazů - filmového díla a počítačového programu) na jednom médiu. Jsou to např. počítačové hry.
Pokud by mělo být zařazeno k některému z existujících typů děl a mělo pak podle toho i právní režim ochrany podle práva ČR, bylo by to dílo filmové (audiovizuální) dle §6 AZ. Mezi díla spojená dle §5 AZ by patřilo, pokud vzájemná integrace jednotlivých typů děl neústí u multimédia v celistvé výsledné autorské dílo. Je-li vyjádřeno v počítači v rámci počítačového programu, bude mít jako celek režim počítačového programu, ale jeho textová, hudební, výtvarná, dramatická či audiovizuální složka může být chráněna i samostatně, je-li způsobilá samostatné existence. V některých zemích (např. USA) se ovšem uvažuje o vytvoření samostatné kategorie ve výčtu autorských děl pro multimediální dílo. V ČR to není nezbytné, neboť tento výčet v §2 AZ je jen demonstrativní.
Významným autorem multimediálního díla tak bude jednak podle § 6 AZ režisér, ale též autor počítačového programu, resp. autoři dílčích složek. Všichni by měli mít před dokončením díla smlouvu s producentem (výrobcem) díla, což není třeba u počítačového programu, který je tvořen v rámci úkolů z pracovního poměru. Výkon autorských práv pak ze zákona přísluší producentovi díla. Jsou-li dva, jedná se o koprodukci. Vzhledem k tomu, že podle současného práva mají multimédia v ČR režim AV děl, vztahují se na ně povinnosti, uvedené v zákoně č. 273/1993 Sb. (evidence výrobců a distributorů, nabídková povinnost Národnímu filmovému archivu, povinné označování, stanovení věkové přístupnosti).
4.4 CD-ROM
Především je nutno zdůraznit, že CD-ROM je médium, nikoli nehmotný statek. Není tedy chráněn CD-ROM, ale díla uložená na CD-ROM, a to v rámci programu počítače, tedy jako dílo literární. Opět, pokud některá dílčí díla mohou vystupovat samostatně, mohou mít ochranu i mimo program (text, hudba, grafika, multimediální - filmové dílo). Mnoho takovýchto děl je elektronickou verzí tištěného textu.
Sbírka děl obsažených na daném CD-ROM může být dílem souborným a pak je takto chráněna (jejich sestavení). Ani v tomto případě nelze kopírovat programy obsažené na CD-ROM pro osobní potřebu (studium, hry). Kopírování jednotlivých dat pro osobní potřebu možné je, stejně jako další způsoby zákonných licencí uvedených v AZ, např. citace malé a velké, nevýdělečné půjčování veřejnými knihovnami, archivy, školami aj.
Někteří autoři popírají možnost rozšířit zákonné licence i na díla ve formě CD-ROM s poukazem na to, že v době textace AZ ještě tato technika neexistovala. Tyto názory však nejsou správné - tento závěr lze užít u licenčních smluv (stará licence neposkytuje nabyvateli "obecně" práva na jakékoli užití, tedy i u technologií, které nebyly v době uzavření smlouvy známy), ale neplatí u zákona. Zákonné licence se vztahují na všechny formy autorského díla, není-li výslovně specifikována jen určitá forma (např. archivní kopie, úprava programu odpovídající účelu jeho nabytí či právo na dekompilaci či analýzu u počítačových programů).
Tak je to např. i podle §107 AZ USA, kde lze podle ustáleného výkladu ze CD-ROM kopírovat a tisknout data pro osobní užití, zpracovat je do dokumentu i vytvořit vlastní osobní databáze za účelem nevýdělečným - výuky (včetně vícenásobných kopií pro studenty), vědy a výzkumu, kritiky, komentáře, zpravodajství. Pokud by měly sloužit výdělku, byly by uvedené kopie porušením AZ. V USA se uplatňuje zásada, že pro tyto účely lze kopírovat jen "přiměřený rozsah", za což se pokládá maximálně 10% originálního materiálu. To ale u CD-ROM není ani praktické, protože si žádný uživatel nenaplní diskety nebo pevný disk rozsáhlými informacemi, které třeba aktuálně právě nepotřebuje. U CD-ROM se proto uplatňuje doplňkový výklad, že přiměřené je kopírování do 50 dokumentů pro účely "fair use", popř. u některých dodavatelů se objevuje podmínka kopie nejvýše 5-10 dokumentů najednou pro jednoho uživatele.
V rámci ochrany proti virům mají některé knihovny zvláštní externí disketové jednotky připojené k pracovním stanicím CD-ROM, které akceptují jen "bezpečné" diskety, jež dá uživateli knihovna proti donesené naformátované disketě.33/
Užití, uvedená v AZ jako zákonné licence (§ 15-18 AZ), mohou být smluvně majitelem práv uživateli omezena nebo zcela zapovězena, obvykle v rámci obecných ustanovení licenční (či leasingové) smlouvy. V právu ČR by to však bylo možné jen tam, kde by to bylo nezbytné pro zajištění řádného (bezchybného, kvalitního) využití, jinak je takové omezení neplatné pro rozpor s právem soutěžním - §4 zákona č. 63/1991 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků.
Nelze-li neplatnost zákazu zákonné licence dovodit, resp. jedná-li se o užití, které by nebylo kryto ani zákonnou licencí, je možno uvedené postupy provádět jen s individuálním svolením majitele práv - poskytovatele licence k CD-ROM.
Někteří majitelé práv tuto možnost zcela odmítají, avšak vystavují se pak nebezpečí ztráty zákazníků. I tady se ukazuje, že přílišné lpění na výlučných právech a malá pružnost producenta CD-ROM (distributora) je někdy jen Pyrrhovým vítězstvím a může zákazníky odradit, protože jejich práce s CD-ROM je pak méně efektivní a méně komfortní než s CD-ROM od konkurence, ačkoliv se u majitele práv neprojevuje vyšší zisk z nekompromisních omezení zákazníků.
Na druhé straně je předpokládaný prodej ohrožován i sekundárním využíváním zastaralých CD-ROM tam, kde se tituly aktualizují (týdně, měsíčně, kvartálně, ročně aj.). Pro jiné uživatele by mohly být zajímavé i vyřazené, staré disky, které jim původní uživatel daruje nebo se slevou prodá. Proto většina dodavatelů požaduje vrácení starých disků formou výměny za nové anebo jejich zničení. Je proto nutno opět respektovat podmínky smlouvy.34/
4.5 Scanner a fax
I použití scanneru je kopírováním a tedy užitím děl
chráněných autorským právem. Pro praxi je sice scanner velmi užitečný a jeho užití pro pořízení kopií je obdobné jako u kopírovacích strojů - lze jej užít v případě zákonných licencí, např. pro osobní potřebu uživatele, nikoliv však pro další kopírování zákazníkům nebo pro využití v provozu podniku. Lze jej bez omezení užít u public domain, tedy materiálu, který nemá ochranu autorským právem. V jiných případech by bylo třeba mít licenci od majitelů (držitelů) autorských práv. Také odeslání zprávy faxem představuje kopírování díla v elektronické podobě (faxu lze ovšem využít i pro pořízení kopie namísto kopírovacího stroje). Zkušení odborníci radí buď zničit originál, který byl faxem okopírován, anebo jej zaslat příjemci, který by měl zničit faxovou kopii.35/ To se ale zdá nebezpečné, neboť fax nemusí dojít, může být nesrozumitelný, vybledne, ztratí se důkazní hodnota originálu aj. Navíc pro osobní potřebu měl učinit kopii dokumentu sám uživatel (adresát), nikoli knihovna či jiný majitel originálního dokumentu.
4.6 Síť včetně Internetu a právní aspekty technické ochrany
Pro využití autorských děl v sítích včetně Internetu opět platí autorské právo země, kde je daná informace užívána (kde se fyzicky nalézá uživatel aj.). Teorie o virtuálním státě, kde by AZ neplatil, nelze akceptovat.
I zde platí, co již bylo řečeno výše. Užití díla je možné jen obecně v rámci zákonných licencí anebo individuálně povolením držitele autorského práva. Lze též volně užívat materiál, který nesplňuje znaky autorských děl (public domain). Tento pojem je ovšem problematický v ČR a dalších zemích, kde se autor nemůže svého práva vyplývajícího z AZ platně vzdát. Naopak podle práva USA a dalších zemí to je možný a platný postup. Je zajímavé, že umístění v elektronické poště není podle práva USA pokládáno za veřejné užití (public), ač má e-mail režim otevřené obálky. Pokud uživatel zkopíruje ze sítě do svého pevného disku počítačový program, není pro to omluvou ani osobní potřeba, jedná se o porušení autorského práva v ČR i v USA. V USA i v některých dalších zemích (Kanada aj.) se stal aktuálním trestní postih zpřístupnění pornografií na Internetu, podobně jako ve Francii návodů na výrobu výbušnin nebo drog. To se ovšem již netýká autorského práva.
Zajímavé jsou v tomto směru některé soudní judikáty, zejména v USA ohledně nahrání informace ze sítě na pevný disk či na disketu (je to pokládáno za využití, resp. porušení AZ), postihu za zpřístupnění šifry na Internetu široké veřejnosti, což umožní nekontrolovatelné toky informací přes hranice (včetně špionážních), ohledně zneužívání ochranných známek či obchodních jmen pro klamavou reklamu či vyvolání nebezpečí záměny, ve Francii odmítnutí argumentů žalovaného ohledně vytváření "virtuálních obydlí" v síti Internetu, na něž se "vztahuje ústavní ochrana" před "vstupem" a tedy i "možností kopií pro soukromou potřebu" aj.
Mezi uživateli Internetu se vyvinula zvláštní etická pravidla, která autorské právo ignorují. Každý si podle toho může kopírovat volně co chce, neboť tím, že někdo umístil své dílo do Internetu, se již jakékoli ochrany vzdal. To je ovšem hrubý omyl vycházející z toho, že uživatelem byla zpočátku akademická obec, povznesená nad praktické problémy práva. Tato virtuální "Cyberspace", kde si uživatelé sami určují vlastní etiku - "neetiku" v "chat rooms" připomíná utopické autory minulých staletí.
Takovýto režim ovšem neplatí. Pravdou je, že zatím je velmi obtížná kontrola. Ale jsou již vyvíjeny systémy, které zachytí pirátství a sledují užívání díla pomocí digitálního "pružného kladívka" (fingerprint). Již výše v souvislosti s elektronickými dokumenty byl zmíněn systém RightPages. Uživatelé (resp. producenti) děl umísťovaných na Internetu se budou v budoucnu zřejmě diferencovat.
Ti, kteří budou chtít kontrolovat užití svých děl, budou používat (a podporovat další vývoj) technických zařízení, jež umožní postihnout pirátství. Tato skupina bude velmi silně využívat ochranu autorským právem. Budou to především podnikatelé, nakladatelé, knihovny, výzkumná centra aj. Naopak akademická obec, studenti a profesoři, budou asi i nadále užívat ty dokumenty v Internetu, které nebudou technicky ošetřeny, bez ohledu na autorské právo, ale i ti se postupně "zcivilizují".
Výroba a šíření i držení nástrojů, které umožňují obejít technickou ochranu autorských děl, jsou pokládány dle §32a AZ za porušení autorského práva a lze žádat rovněž jejich stažení z trhu, zápověď, náhradu škody, vydání bezdůvodného obohacení a satisfakci i ve formě peněžní, popř. trestní postih za úmyslná jednání.
Určitou formou technické ochrany jsou i listservery, které umožní odeslat daný dokument jen uvedeným uživatelům, kde lze zjistit, zda není odesíláno autorské dílo. Podobné je to u exploreru, jenž umožňuje řetězovité rozesílání. Tyto nástroje ovšem nezabrání zneužití.
Novým nástrojem zajištění originality dokumentu je digitální signatura. Avšak i zde nelze zaručit, že dokument nebude kopírován či měněn oproti původnímu, lze však vysledovat originál, resp. jeho původce. Zajímavým nástrojem je i úprava "digitálního záhlaví" na začátku autorského díla. V USA se navrhuje doplnit postih za její odstraňování či měnění uživateli. Není sice stanovena jako povinnost, ale pokud je uvedena, nesmí být klamavá a falešná. V ČR je povinné označování kromě jména autora upraveno správním právem u audiovizuálních děl (§ 3 zákona č. 273/1993 Sb.).
5. Souběžná ochrana produktů knihoven v rámci hospodářské soutěže
5.1 Vyvolání nebezpečí záměny a soutěž parazitní
Pokud určitý dokument či třídění dat i obsah informace, popř. anotace nejsou v ČR chráněny autorským právem, nemusí to ještě znamenat, že nejsou chráněny vůbec. Je tu totiž možná ochrana proti nekalé soutěži ve formě tzv. parazitní soutěže, kde se kopíruje a přebírá produkt úsilí a investic jiného. Lze se zde opřít buď o vyvolání nebezpečí záměny podle §47 písm. c/ ObchZ nebo o generální klauzuli v §44 ObchZ, došlo-li jen k prostému "otrockému napodobení", aniž by došlo k záměně. Nelze však stíhat napodobení v prvcích, které vyplývají z povahy věci, např. utřídění databáze, kde by ani jiná osoba, která by třídila daný materiál, nepoužila jiný systém - podle povahy tříděného materiálu. Podmínkou je ovšem soutěžní vztah mezi oběma osobami - v daném případě producentem originálního dokumentu a jeho plagiátorem.
5.2 Obchodní tajemství
Podobnou formou ochrany je i obchodní tajemství - buď jako forma postihu nekalé soutěže podle §51 (musí být soutěžní vztah), nebo absolutně podle §18 ObchZ (působí vůči všem i bez soutěžního vztahu), musí však být v daném případě kumulativně naplněny znaky obchodního tajemství podle §17 ObchZ, což obvykle u databází či dokumentů, s nimiž pracují knihovny a zpřístupňují je veřejnosti, splněno právě není (musí se týkat podniku, nedostupnosti na trhu, projevu vůle utajovat, fyzického zajištění utajení v sejfu, v síti majitele aj.).
5.3 Knihovny jako soutěžitelé v hospodářské soutěži
I když hlavním cílem veřejných knihoven není dosahování zisku, jsou finanční a majetkové zdroje získané vlastní činností významným zdrojem jejich financování vedle prostředků ze státního rozpočtu a příspěvků od fyzických a právnických osob a darů. Např. Národní knihovna ČR je příspěvkovou organizací se samostatnou právní subjektivitou a mimo svoji hlavní činnost může provozovat hospodářskou a obchodní činnost.36/
Knihovna tedy přesto, že plní především úkoly neziskové vůči občanům a organizacím a veřejnoprávní funkce, vyvíjí hospodářskou činnost a je v tomto směru účastníkem hospodářské soutěže jednak s ostatními knihovnami (konkurenty v horizontální soutěži) i s odběrateli služeb a dodavateli výrobků či služeb (materiálu, knih, CD-ROM aj.) ve vertikální soutěži. "Soutěžitel" podle pojetí §41 ObchZ nemusí navíc být ani podnikatelem, stačí že vyvíjí hospodářskou činnost. Národní knihovna i další veřejné knihovny jsou proto soutěžiteli ve smyslu §41 ObchZ a platí pro ně pravidla hospodářské soutěže i ochrana proti nekalé soutěži podle §41-55 ObchZ, zejména jako pro uživatele produktů dodávaných jejich producenty (distributory), popř. jako pro producenty.
6. Závěr
Uvedená pravidla se v praxi budou uplatňovat jistě spíše formou vzájemné spolupráce, "společenské smlouvy", než postihů policie či civilních sporů. Přesto jsou nutná, i když jejich vývoj bude trvat určitou dobu. Zatím jsou mnohdy v pozici diskuzních otázek. Je ovšem nutno odlišit to, co je nesporné již dnes od otázek zatím nejistých, a to nejen v ČR, ale i v zahraničí. K tomu měl přispět i tento článek, i když se nemohl zbavit diskuzní povahy tam, kde dané otázky objektivně diskuzní jsou.
Poznámky a literatura:
1/ Viz čl. II odst. 1-3 Statutu Národní knihovny v Praze, vydaného MK ČR na základě §4 odst. 2 zákona č. 53/1959 Sb. o jednotné soustavě knihoven (knihovnický zákon).
2/ Viz Troller, A.: Immaterialgüterrecht. Sv. I. Basilej 1959, s. 42 a násl.
V naší teorii viz Knap, K.: Základy systému práv k nehmotným statkům. Acta Universitatis Carolinae - Iuridica, 2 (1974), s. 79 a násl.
3/ Viz Lehman, B.A.: The Report of the Working Group on Intellectual Property Rights (White Paper). Washington 1995.
4/ Viz Samuelson, P.: The Never-Ending Struggle for Balance. Communications of the ACM, č. 5 (1997), s. 19-20.
Též Levinson, R.J.: Concerns raised by recent software-related antitrust cases. The Antitrust Bulletin, č. 1 (1996), s. 43 a násl.
Též Boháček, M.: Soutěžní právo a duševní vlastnictví a harmonizace s právem ES. Sborník z konference "Obchodní právo ČR a jeho harmonizace s právem ES", Praha, 5.-6.5.1997.
5/ Viz Luby, Š.: Autorské právo. Bratislava, SAV 1962, s. 389 a násl.
6/ Viz Samuelson, P.: Copyright and Digital Libraries. Communications of the ACM, č. 4 (1995), s. 18.
7/ Viz Lewinski, S.: WIPO Diplomatic Conference Results in Two New Treaties. IIC, č. 2 (1997), s. 203 a násl.
Též Vinje: The New WIPO Copyright Treaty. EIPR, č. 5 (1997), s. 233 a násl.
8/ Viz Wadlow, Ch.: Intellectual Property and the Rome Contracts Convention. EIPR, č. 1 (1997), s. 14-15.
9/ Viz Samuelson, P.: Intellectual Property Rights and the Global Information Economy. Communications of the ACM, č. 1 (1996), s. 23 a násl.
10/ Viz Norman, S.: Electronic Copyright: The Issues. IFLA Journal, 20, č. 4 (1994), s. 171.
11/ Viz Boháček, M.: Počítačové právo po novele autorského zákona. Systémová integrace, č. 4 (1996), s. 7-17.
Tentýž autor: Směrnice Rady ES o počítačových programech - překlad s komentářem. Systémová integrace, č. 2, 3 (1995).
12/ Viz Rosenberg, V.: Will new information technology destroy copyright? The Electronic Library, č. 12 (1994), s. 286.
13/ Viz tamtéž, s. 285.
14/ Shodný názor uvádí též Telec, I.: Tvůrčí práva duševního vlastnictví - Doplněk. Brno 1994, s. 83.
15/ Výklad precedentů z praxe USA viz Boháček, M.: Autorskoprávní ochrana počítačových programů. Průmyslové vlastnictví, č. 1 (1995), s. 5 a násl.
Další vývoj viz Ferron O.W. - Daley-Watson, C.J. - Kiklis,M.L.: On-line Copyright Issues, Recent Case Law and Legislative Changes Affecting Internet and Other On-Line Publishers. Journal of the Patent and trademark Office Society, č. 1 (1997), s. 5 a násl.
16/ Viz Samuelson, P.: The Ups and Downs of Look and Feel.
Communications of the ACM, č. 4 (1993), s. 29 a násl.
17/ Viz Samuelson, P.: Regulation of the Technologies to Protect Copyrighted Works. Communications of the ACM, č. 7 (1996), s. 17 a násl.
18/ Viz Lehman, B.A.: The Report of the Working Group on Intellectual Property Rights (White Paper). Washington 1995, s. 133.
19/ Tamtéž, s. 145.
20/ Viz Knap, K.: Společenské hry z hlediska problematiky právní praxe. Socialistická zákonnost, č. 4 (1980).
21/ Viz §5 vyhl. č. 36/1994 Sb. o podmínkách, za nichž lze reprodukovat bankovky, mince, cenné papíry a platební karty a vyrábět předměty, které je úpravou napodobují.
22/ Viz definice International Federation of Reproduction Rights Owners - citováno z publikace Norman, S.: Electronic Copyright: The Issues. IFLA Journal, 20, č. 4 (1994), s. 171.
23/ Viz též Norman, S.: Copyright: Report of the WIPO Meeting, 4th Session. IFLA Journal, č. 1 (1995), s. 49.
24/ Viz Norman, S.: Electronic Copyright: The Issues. IFLA Journal, 20, č.4 (1994), s. 171.
25/ Flint, M.F.: A User s Guide to Copyright. 3. vydání. Londýn, Butterworths 1990, s. 74.
26/ Viz Wall, R.: Copyright and Text: Commercial Research and Fair Dealing. Managing Information, č. 9 (1994), s. 25.
27/ Viz Wall, R.A.: Copyright made Easier. Londýn, ASLIB 1993, s. 27.
28/ Viz Bruwelheide, J.H.: The Copyright Primer for Librarians and Educators. Chicago, American Library Association 1995.
29/ Viz Norman, S.: Copyright in Public Libraries. Library Association Copyright Guide, č. 5 (1996).
30/ Podrobnější výklad viz Boháček, M.: Autorský zákon po novele - úplné znění s výkladem. EPP, č. 9-10 (1996), s. 11 a násl.
31/ Viz Norman, S.: Electronic Copyright: The Issues. IFLA Journal, 20, č. 4 (1994), s. 173.
32/ Viz Williams, B.S.J.: Document delivery survey. FID News Bull., č. 4/5 (1994), s. 83-88.
33/ Viz Burchinal, L.G.: Svojprávnosť: možnosť využitia CD-ROM. Spravodajca Slovenskej technickej knižnice, č. 2 (1992), s. 5-18.
34/ Viz Autorské právo a činnosť knižníc. Bratislava, Slovenská technická knižnica 1996, s. 12-13.
35/ Viz cit. č. 31, s. 173.
36/ Viz čl. I odst. 2 a čl. IV odst. 2, 3 Statutu Národní knihovny.
#
Tags: autorské právo, viz autorské, autorské, knihovny, boháček, martin, právo
- UNIVERSITY OF KENT EMERGING MUSICALITY DURING THE PRESCHOOL YEARS
- KITABKITAB SAMUEL MERUPAKAN DUA BAGIAN DARI SATU KARYA YANG
- EL SECTOR COMIDAS DE SERVICIO RÁPIDO PRODUCE LIMPIO ACUERDO
- TESORERÍA PLAZA DE ESPAÑA 1 03550 SANT JOAN
- JZU DOM ZDRAVLJA „DR BRANKO ZOGOVIĆ“ PLAV ZAŠTITNIKU PRAVA
- STARTER NAME CLASS DATE POTENZIAMENTO READING
- OŚWIADCZENIE WSPÓŁMAŁŻONKA WYRAŻAJĄCEGO ZGODĘ NA ZAWARCIE UMOWY DRPI PRZEZ
- TC DİCLE ÜNİVERSİTESİ 2012 MALİ YILI PERFORMANS PROGRAMI ÜST
- MANUAL TASKS RISK MANAGEMENT WORKSHEET RESIDENTIAL EXAMPLE MANUAL HANDLING
- CON EL PROCEDIMIENTO QUE QUIERAS CONTESTA LAS SIGUIENTES PREGUNTAS
- 26 IZVJEŠĆE O RADU DOMA ZA ODGOJ DJECE I
- DIVISION OF LABOR AND INDUSTRY J RONALD DEJULIIS COMMISSIONER
- FÖRSTÅELSE OCH ORIENTERINGSFRÅGOR TILL S 2140 ANTIKEN GREKLAND
- GUIA USUARIO PARA XTRA FAX 1 ENVIO DE FAX
- I BIEG PAMIĘCI SYBIRAKÓW SZYMONOWO 20 WRZEŚNIA 2020 R
- FORMULARIO EVALUACION DEL SERVICIO DE TRANSPORTE Y RECLAMO DE
- RHYME AND SOME RELATED FIGURES FOR FURTHER INFORMATION
- NA TEMELJU ČL 35 ST 1 ALINEJA 4 ZAKONA
- DEPTO ACCIDENTES DEL TRABAJO Y ENFERMEDADES PROFESIONALES AGUSTINAS 1235
- 192 APPENDIX C WORKED EXAMPLES CONTENTS
- BORRADOR MANIFIESTO CDLI CONVERGENCIA DE LA IZQUIERDA (CDLI) ES
- BALANCE COMERCIAL EXTERIOR DE ÁLAVA 2º TRIMESTRE 2016 LAS
- THIS DOCUMENT CONTAINS THE PRESCRIBED LEARNING OUTCOMES AND SUGGESTED
- ÖZÜRLÜLERDE VERGİ İNDİRİMİ ÖZÜRLÜ OLARAK SIGORTALI BIR IŞE BAŞLAYAN
- FINAL OPCIÓN C SOLUCIÓN EJERCICIO Nº 1 CALCULA SOLUCIÓN
- 16 ETNAM STREET LEOMINSTER HEREFORDSHIRE HR6 8AQ TEL 01568
- ZAŁĄCZNIK NR 11 DO UMOWY ZAKRES DANYCH OSOBOWYCH POWIERZONYCH
- WOODEN AND LAMINATED PRODUCT MANUFACTURING CHECKLIST FOR OPERATORS THIS
- (YOUR NAME) (YOUR STREET ADDRESS) (CITY
- WOGA3414 PÁGINA 4 OMPI S WOGA3414 ORIGINAL INGLÉS FECHA
POR LA CUAL SE REGULA EL ACCESO Y USOROLE DESCRIPTION SERVICE USER CHAIR FOR THE TAMESIDE AND
THE LAW REFORM COMMISSION OF HONG KONG CONDITIONAL FEES
9 UCHWAŁA KOMITETU OBRONY KRAJU Z DNIA 21 LUTEGO
THIS IS A RECIPE ANTONY WORRALL THOMPSON DEMONSTRATED AT
GRABADORA SMART DE VIDEO NOS PERMITE GRABAR EN FORMATOFOURTH GRADE LANGUAGE ARTS PACING GUIDE FIRST NINE WEEKS
PROTOCOL ADVERSE EVENT PAGES HAS THE SUBJECT EXPERIENCED ANY
SEMINARIO DE TEMAS SELECTOS DE INTELIGENCIA ARTIFICIAL (CREATIVIDAD COMPUTACIONAL)
S HETLAND CATTLE HERD BOOK SOCIETY REGISTERED IN SCOTLAND
EUROPEAN PARLIAMENT 20142019 NODOCSE00922016NODOCSE DATE{12092016}1292016DATE TITRETYPEWRITTEN DECLARATIONTITRETYPE TITRERECUEILSUBMITTED UNDER
IWEA MEMBERSHIP APPLICATION FORM 2020 (JAN – DEC) WE
SAP JCO SERVER PROGRAMMING THE FOLLOWING SECTION EXPLAINS
10 PERATURAN KEPALA KEPOLISIAN NEGARA REPUBLIK INDONESIA NOMOR
RW SERIES STEAM BOILERS FORCED DRAFT GAS OILPATVIRTINTA JUNGĖNŲ PAGRINDINĖS MOKYKLOS DIREKTORIAUS 2012 M VASARIO 3
REGLAMENTO DE VOLEIBOL 1 CARACTERÍSTICAS DEL JUEGO EL OBJETIVO
CAJA COSTARRICENSE DE SEGURO SOCIAL BIBLIOTECA NACIONAL DE SALUD
LOGO DE LA OTRA INSTITUCIÓN CONVENIO DE COTUTELA DE
CHAPITRE 1 COMMENT PASSER DE L’IDÉE CRÉATRICE À SA
